Podle nových pravidel

Nebudu se dál podílet na této maškarádě. Touto větou zakončil francouzský socialista Kader Arif na konci ledna své vysvětlení, proč v den podpisu mezinárodní dohody proti padělkům všeho druhu (známé pod anglickou zkratkou ACTA)rezignoval na funkci jejího hlavního zpravodaje v Evropském parlamentu. Jeho slova doprovodila vlna veřejných protestů. Tisíce lidí se proti dohodě iniciované Spojenými státy postavily na virtuálních barikádách i na skutečných demonstracích. Ta pražská byla minulý čtvrtek spíše skromná. Na Facebooku sice slíbilo účast sedm tisíc lidí, nakonec ale happening na Klárově čítal jen pár stovek duší (podle organizátorů z České pirátské strany se k pochodu z Malé Strany na Pražský hrad poté připojily tři tisíce účastníků). Největší protesty proti dohodě ACTA se odehrály o týden dřív v Polsku. V Krakově přišlo rekordních 15 tisíc demonstrantů a v dalších městech počítali účastníky na tisíce. Lidé na ulici (a s nimi i někteří polští poslanci) si opět nasadili masky, inspirované katolickým radikálem Guyem Fawkesem, který se v 17. století pokusil vyhodit do povětří anglický parlament a dnes je symbolem hnutí Anonymous. V médiích se píše o jeho „členech“ jako o „hackerech“, je to ale poněkud nepřesné: Anonymous jsou neorganizované skupinky formující se ad hoc k jednotlivým akcím od demonstrací až po útoky na vládní nebo firemní servery.

Protestujícím vadí, že smlouva byla vyjednána potají a že na ni měly příliš velký vliv americké korporace (farmaceutické, filmové či hudební). Jsou přesvědčeni, že jednostranně ohýbá mezinárodní právo ve prospěch největších vlastníků patentů a autorských práv, že omezuje svobodu projevu, otevírá prostor pro obtěžování ze strany celníků či policistů a nepřípustně kriminalizuje masové sdílení digitální hudby, filmů a elektronických knih.

Umírněnější kritici si ovšem zároveň uvědomují, že v době rychlého internetu a rozmáhající se průmyslové výroby padělků (od falešných značkových triček na českém tržišti po falešná ferrari prohánějící se ulicemi Bangkoku, Moskvy či Šanghaje) je potřeba najít nová pravidla. Aktuální podobu dohody však vidí jako pokus korporací přenést část svých starostí s ochranou duševního vlastnictví na státní úřady, u nichž hrozí, že rozšířené pravomoci přerostou v šikanu občanů.

Zlatý standard

Výtky z ulice i webu sdílí také europoslanec Arif. V rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že vznik smlouvy považuje za klasickou ukázku toho, čemu říkáme „demokratický deficit“:  Evropský parlament neměl dostatek informací o změnách v rodící se smlouvě, požadavcích jednotlivých vyjednavačů, ba ani o postoji Evropské komise, které dal v roce 2007 k vyjednávání mandát. Vadí mu, že do vzniku smlouvy nebyli dostatečně zapojeni občané, jichž se bude v důsledku týkat. U mezinárodních obchodních kontraktů nebývá účast veřejnosti zvykem. ACTA je ale „obchodní smlouva s trestněprávními prvky“. Podepsaným zemím předepisuje také to, že mají své občany trestat, pokud se budou na duševním vlastnictví protizákonně obohacovat.  

Je fakt, že smlouva začala vznikat za zavřenými dveřmi. V roce 2007 ji oficiálně iniciovaly vlády Spojených států a Japonska, dvou zemí, které jsou zdaleka největšími světovými vlastníky patentů, ochranných známek, průmyslových vzorů a také autorských práv – zkráceně duševního vlastnictví.

Nebýt serveru WikiLeaks, kam někdo z vyjednavačů jeden z dílčích dokumentů v roce 2008 nahrál, by o jejím obsahu neměl nikdo do poslední chvíle ani tušení. Materiál vzbudil pozdvižení na internetu i mezi liberálně smýšlejícími politiky: obsahoval drakonické metody ochrany proti pirátství včetně nuceného odpojení od internetu, pokud byl uživatel potřetí přistižen při stahování autorsky chráněného díla.

Z dokumentu zároveň vyplývá, že vyjednavači konzultovali obsah smlouvy minimálně se zástupci amerického farmaceutického, softwarového, filmového a hudebního průmyslu. Americké statistiky, které podrobně sledují výdaje na lobbing (dostupné například na serveru opensecrets.org), ukazují ve stejném roce ve zmíněných oborech prudký nárůst výdajů. Výměnou za slib mlčenlivosti byly o průběhu jednání informovány velké mediální a počítačové firmy, mezi nimi Murdochova News Corporation a Google.

O tom, jak přesně vyjednávání probíhalo, jsme se nejvíc dozvěděli z kabelogramů amerického ministerstva zahraničí zveřejněných loni na WikiLeaks. Podle těchto dokumentů s nápadem přišli Američané: podle nich je smyslem změny jakýsi „zlatý standard“ ochrany duševního vlastnictví přijatý malou skupinou bohatých států, k němuž se postupně připojí i ostatní. Cesta k finální verzi, na jejímž začátku byli do hry přizváni i zástupci Evropské unie, si vyžádala jedenáct oficiálních kol jednání na pěti kontinentech od prvního v červnu 2008 v Ženevě až po poslední v září 2010 v Tokiu.

Když dnes už bývalý ministr průmyslu a obchodu Martin Kocourek v prosinci 2010 poprvé představoval text připravované dohody, ujistil zdejší občany, že ACTA pro Českou republiku nepřináší sebemenší nutnost úpravy českých zákonů. Tento pohled teď potvrzují i místní znalci autorského práva.

Právě teď

Po podpisu dohody tato slova spoustu lidí evidentně nijak neuklidňují. Extrémní interpretace říká, že ACTA otevírá cestu až k orwellovskému totalitnímu státu, který neustále kontroluje své občany, popírá presumpci neviny a nahrává velkým korporacím. Obavy vyvolává například ustanovení, podle kterého budou poskytovatelé internetového připojení povinni vydat údaje o podezřelých uživatelích již na základě „žaloby“ (tedy ještě před obviněním), a to nejen policii, ale také vlastníkům autorských práv. Hodně se diskutuje také o možnosti kontrol počítačů či mobilních telefonů na hranicích, zda v nich náhodou není nějaký nelegální software, film či hudba. Ve smlouvě se píše, že celníci od prohlídek „malého množství zboží neobchodní povahy nacházejícího se v osobním zavazadle cestujícího mohou upustit“. Jak přesně to bude fungovat, tedy záleží na tom, jak si smlouvu jednotlivé státy vyloží a jak ji zapracují do svých pravidel.

„ACTA rozhodně nezavádí drakonická opatření jako rutinní prohledávání notebooku nebo odpojování od internetu,“ tvrdí náměstek ministra průmyslu Martin Tlapa. Podle něj jde především o šikovný mezinárodní nástroj, který potřebujeme, abychom zastavili výrobce falešných marlborek, adidasek a rolexek, kteří po celém světě ročně utrží podle odhadů 250 až 600 miliard dolarů. Potíž je ovšem v tom, že státy, které jsou považovány za nejčastější porušovatele práv k duševnímu vlastnictví (podle amerických úřadů jsou to především Čína, Rusko, Argentina, Chile, Indie, Pákistán, Thajsko a Venezuela), se k podpisu zatím nemají.

Většina střízlivých analytiků se každopádně shoduje, že v případě ACTA jde skutečně o vychýlení současného systému ochrany duševního vlastnictví ve prospěch největších vlastníků intelektuálních práv a v neprospěch těch, kdo si díky počítačům a internetu užívají neomezené konzumace zábavy a informací. Jeho motivace je pochopitelná, míra a způsob provedení přinejmenším diskutabilní. Příležitost zahájit pokud možno věcnou debatu o tom, co se starými představami o duševním vlastnictví v nové době, máme tedy právě teď.

Zatím se to ale příliš nedaří. 

Autor je spolupracovníkem Respektu.