Měli jste nás varovat

Chirurg Vincenzo Vittorini žil od dětství v historickém centru horského města L’Aquila, v oblasti často sužované zemětřeseními. Zvykl si na to, že jakmile se výrazněji zachvěla země, jeho otec okamžitě vedl rodinu mimo dům. Řadu nocí tak strávili v autě na nedalekém náměstí.

Když však přišel silný otřes 5. dubna 2009 večer, Vittorini, nyní už dospělý muž s vlastní rodinou stále žijící v L’Aquile, jehož příběh vylíčil časopis Nature, tradici opatrnosti porušil. Vzpomněl si na ujišťování místních médií, že podle vědců žádné nebezpečí nehrozí. Uklidnil manželku i vystrašenou devítiletou dceru a všichni šli spát. Mohutné zemětřesení udeřilo v půl čtvrté ráno a dům se zhroutil. Zahynulo 309 lidí včetně Vittoriniho nejbližších. On sám přežil a stal se vůdcem pozůstalých, kteří skupinu vědců – autorů údajných uklidňujících zpráv – zažalovali.

Minulý týden místní soud v L’Aquile rozhodl o vině šesti expertů a jednoho státního úředníka. Za neúmyslné zabití je odsoudil k šesti letům vězení a finanční kompenzaci žalujícím v celkové výši téměř osmi milionů eur. Přísnost rozsudku, který zatím není pravomocný, ohromila i státního zástupce; navrhoval „pouze“ čtyři roky za mřížemi.

Katastrofu nemůžeme vyloučit

Soud neposílá vědce do vězení za to, že nedokázali zemětřesení předpovědět – italská justice si je vědoma, že současný stav poznání to neumožňuje. Viní je, že nesprávně zhodnotili riziko a neřekli lidem, jak se při zemětřesení chovat. Na detailní zdůvodnění rozsudku si musíme počkat tři měsíce, argumenty obžaloby však postačují k popsání událostí v kritických dnech.

Pár dní před osudnou nocí, 31. března 2009, přijeli na pozvání místních úřadů do L’Aquily „na otočku“ dnešní odsouzení, tehdy členové národní komise pro odhad rizik velkých katastrof. Lidé v regionu byli již řadu měsíců vystrašeni častými otřesy půdy. Místní amatér měřící plyn radon unikající z hlubin země veřejnost už dvakrát vyděsil předpovědí ničivého zemětřesení – a ač se v obou případech zmýlil, strach visel ve vzduchu. Oficiálně měli experti poskytnout místním všechny dostupné informace, neoficiálním cílem bylo je uklidnit.

Během hodinového zasedání členové komise prezentovali údaje seizmografů a další data. Přední italský geofyzik Enzo Boschi prohlásil, že brzký příchod ničivého zemětřesení je nepravděpodobný, ale nelze jej zcela vyloučit. Jak se nyní experti shodují, je to výrok, který přesně odpovídal údajům. Zároveň vědci tehdy zdůraznili, že ve městech, jako je L’Aquila, si člověk nikdy nemůže být ničím jist.

Komise ale po zasedání nevydala žádné oficiální stanovisko a následné tiskové konference se zúčastnili pouze dva z jejích členů, z nichž jeden, vysoký vládní představitel civilní ochrany Bernardo De Bernardinis, tvrdil, že, „jak jej ujistili vědci“, nebezpečí nehrozí. Dopustil se řady chybných výroků, které už pak nikdo nedementoval (někteří členové komise o konání „tiskovky“ vůbec nevěděli a hned odjeli do Říma). Právě na De Bernardinisových mylných interpretacích stavěla obžaloba především.

Druhým jejím opěrným bodem byla skutečnost, že členové komise na schůzce nehovořili o hustotě obyvatelstva ve městě a malé odolnosti historických budov vůči otřesům. Nezopakovali také lidem, co mají při zemětřesení dělat (opustit budovy nebo se alespoň skrýt mezi rám dveří či pod stůl), jak to vyžadují italské zákony. To však lze svým způsobem pochopit: pravidla civilní ochrany by v takové oblasti mělo znát nazpaměť každé malé dítě. A pokud jde o budovy, jeden z členů komise vypracoval už v roce 1999 podrobnou zprávu, z níž vyplynulo, že 550 místních domů nemusí vydržet ani středně silné zemětřesení.

Bezprostředně po katastrofě se v regionu ostatně diskutovalo především o tom, proč se místní úřady včas nesnažily zpevnit alespoň nejrizikovější budovy. Najít provinilce mezi byrokraty, z nichž mnozí už nejsou ve funkcích, je však obtížné a debata o vině a trestu se brzy stočila jiným směrem.

Zastřený jazyk vědy

Výsledkem je rozsudek, jenž šokoval mezinárodní vědeckou obec. I experti, kteří odmítli podepsat otevřený dopis italskému prezidentovi na obranu souzených (celkem má více než 5000 signatářů z řad vědců), soudí, že členové komise byli oprávněně vyloučeni z veřejných funkcí, rozhodně by však neměli skončit za mřížemi.

Řada geofyziků a vulkanologů teď v Itálii i jiných zemích „nebere telefony“ – o hrozících katastrofách odmítají hovořit s novináři či veřejností, což zužuje spektrum informací a názorů, které se k lidem dostanou. Mnozí také chápou postoj italské justice jako obžalobu nejednoznačného jazyka založeného na odhadu pravděpodobnosti, jímž hovoří nejen seizmologie, ale třeba i klimatologie a další disciplíny. Jinak to však nejde a odpovědní vládní činitelé by měli řeči vědy rozumět. Aféra nicméně může mít i pozitivní dopad, neboť rozproudila diskusi o sporné metodě, jíž se v Itálii posuzuje seizmické a vulkanické riziko. To je ovšem debata vědecká, nikoli právní.

Řada hlasů dokonce označila přísný trest pro vědce za ukázku středověkého tmářství. V tom jsou ale tito kritici vůči minulosti nespravedliví: soudit člověka za katastrofu, kterou „sesílá Bůh“, nebylo obvyklé ani ve středověku.