I v centru Prahy existují místa, kolem kterých jste prošli nespočetněkrát, a přesto jako by neexistovala. Jedno z nich je v Nekázance, pár kroků od Václavského náměstí. Wittmanovský dům, původně barokní budova přebudovaná v padesátých letech na sídlo Československého svazu žen. Zvenčí nenápadný a uvnitř napůl vybydlený objekt počátkem září ožil zásluhou produkce Divadelního ústavu a Pražského Quadriennale. Skupina kolem experimentujícího režiséra Jana Nebeského zde nastudovala site-specific projekt nazvaný Příliš tichý nos.
Mein Vater ist Trautenberg
Když se přibližně čtyři desítky diváků shromáždí na malém dvorku za vstupní branou, vyzve je podivně okostýmovaná herečka, aby ji následovali. Společně projdou několika nevábnými místnostmi a otevře se před nimi překvapivě malebný prostor uvnitř rozsáhlého bloku.
Zatímco dvojice muzikantů (kytarista Joe Karafiát a basklarinetista Petr Valášek) spustí tichou improvizaci, před publikum se postaví Lucie Trmíková s Davidem Prachařem a začnou ve stylu průvodcovských výkladů popisovat historii budovy. Oba jsou navlečeni do paruk a kostýmů, které v křiklavé nadsázce evokují normalizační nevkus. Výklad oživuje mizerná němčina a také chytlavé, i když ne úplně nesmyslné absurdity: „V prvním patře bydlel Mozart, Kafka, Freud, Mahler, Kokoschka a mnozí další, dům byl…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu