Když jsou dva míň než jeden

Petra a Kateřina spolu chodí už dvanáct let. Sdílejí útulný byt v Praze, jakmile se naskytla ta možnost, nechaly se zaregistrovat a ke spokojenosti už jim chybělo jediné – společné dítě. „Už jenom ta hormonální léčba spojená s inseminací a pak to čekání, jestli to vyjde a Katka otěhotní, byly velký stres. Ještě horší bylo ale vědomí, že k dítěti nebudu mít žádná práva,“ vypráví třicátnice Petra. Před dvěma lety se jim narodila první dcerka, nedávno druhá a o obě se společně starají. „Trávím s dcerami každý den a říkají mi mami, oficiálně to ale nejsou moje děti,“ říká Petra. „Naštěstí máme rozumnou lékařku, jinak bych je nesměla dát ani očkovat. Až půjdou do školy, nebudu je moct vzít k zápisu ani jim napsat omluvenku. A to se snažím nemyslet na možnost, že by se Katce něco stalo – holčičky by byly nabídnuty k adopci.“