Výprodej ČEZ, zn. levně

Každý den tam zmizí v kotlích pět set vagonů napěchovaných uhlím. Elektrárna v severočeských Počeradech nemá v Česku svojí velikostí konkurenci, s elektřinou odtud si svítí doma každý desátý Čech. Proto není divu, že zpráva o chystaném prodeji vzbuzuje neklid. Navíc když případ Počerad ukazuje, jak zvláštně v Česku končí éra jednoho zdánlivě neochvějného monopolu.

Mezičlánek

Když nedávno polostátní ČEZ ohlásil plán prodat tisícimegawattové Počerady plus menší elektrárnu ve východočeských Chvaleticích, vypadalo to jako výprodej starého železa. ČEZ dopředu ohlásil, že nějaké velké peníze za Počerady vlastně ani nečeká. Nemá do počeradských kotlů uhlí, technika zastarává a každý, kdo by chtěl elektrárnu živit do budoucna, musí počítat s možná až dvacetimiliardovou investicí do přestavby na ekologičtější provoz.

Jenže z pozice prodejce, který chce za své „zboží“ získat co nejlepší cenu, to nezní logicky. Bližší pohled na fungování severočeské elektrárny navíc ukazuje, že ČEZ si v ní nepočíná zrovna přehledně a srozumitelně. Jeden příklad: až do jara 2009 využívala elektrárna pro svůj provoz drobné firmy z okolí. Ty nespadaly pod samotný ČEZ, vznikly však svého času privatizací původních částí elektrárny a tvoří s ní dodnes logický celek. Před více než třemi lety ČEZ smlouvy zrušil a práci svěřil jednomu podniku s názvem Energetické opravny, který pak samotnou práci v terénu zadal opět stejným malým firmám z okolí.

Do hry tak vstoupil ne zcela jasný prostředník a výsledkem bylo zvýšení ceny: podle informací, které Respekt posbíral v Počeradech, vyjdou ČEZ od té doby zmíněné provozní služby o téměř čtvrtinu dráž a Energetické opravny si navíc účtují roční dvacetimilionový paušál. Proč je takový mezičlánek nutný? Vysvětlení mluvčí ČEZ Barbory Půlpánové zní v e-mailové odpovědi takto: Původní dodavatelé si sice účtovali nízké sazby, ty ale kompenzovali navyšováním odpracovaných hodin. ČEZ tento „jev eliminoval“ a ve finále prý ušetřil. Zaměstnanci elektrárny pak namítají, že to celé se projevilo na provozu. „Řadu potřebných prací odkládáme, jedeme na hranici udržitelnosti,“ říká jeden z nich (z obavy o své místo trvá na anonymitě). A podobné hlasy zaznívají i z dalších úseků.

Outsourcing klíčových služeb do rukou externích firem jako v Počeradech dnes ČEZ využívá ve všech velkých elektrárnách. Veškeré dotazování se na detaily pak končí u obecných frází o lepší „organizaci a koordinaci“ či „dlouhodobé stabilitě“, protože podrobná čísla firma odmítá zveřejnit kvůli údajnému obchodnímu tajemství.

Proč tak snadno

Hospodářské noviny nedávno přinesly informaci, že podobným způsobem ČEZ tají informace o svých zakázkách běžně. Skrytí podle deníku zůstali vítězové vypsaných tendrů za téměř osm miliard korun. Pod následným veřejným tlakem sice ČEZ část firem odtajnil, velká část však stále zůstává neznámá. Jak přitom ukazuje případ severočeských Počerad, podobné informace by mohly leccos ukázat. Například to, že jde zhusta o firmy s anonymní majetkovou strukturou, za nimiž mohou stát i sami manažeři ČEZ.

Je to vidět také v případě Energetických opraven. Podle obchodního rejstříku je vlastní neznámá společnost Colora se sídlem na Kypru. Ta na svém webu uvádí, že veškerý její majetek spadá pod Energetický a průmyslový holding (EPH), tedy hlavního zájemce o koupi elektrárny Počerady.

Nedávno ještě zcela neznámá firma dnes přitom patří k největším průmyslovým podnikům v zemi a její obdivovaný manažer Daniel Křetínský – mimo jiné i šéf fotbalové Sparty – hlásí za firmu plán uskutečnit další mohutné investice v řádu desítek miliard. Jednou z nich mají být právě Počerady.

Základní informace o EPH jsou už poměrně známé: firmu rozjeli slovenští finančníci ze skupiny J&T spolu s právníkem Křetínským. Brzy poté do ní vstoupil poslední majitel, nejbohatší Čech Petr Kellner. Méně už se však ví, že celý úspěch EPH jde od svého vzniku v roce 2009 ruku v ruce s obchody organizovanými právě ČEZ. Spolupráce však probíhá i jinak. ČEZ ještě pod vedením Martina Romana například zásadně pomohl nově založenému EPH uskutečnit jeho klíčovou iniciační transakci – koupi českých aktiv britské firmy International Power, zahrnující kromě elektrárny Opatovice i polovinu Pražské teplárenské, největšího dodavatele tepla v zemi, to celé za téměř osmnáct miliard korun. Romanův ČEZ tehdy EPH půjčil třináct miliard s tím, že až obchod s Brity proběhne, získá za tuto sumu část britského majetku – firmu Energotrans, zahrnující kromě elektrárny v Mělníku i potrubí, jímž dodává teplo Pražanům.

Cena vzbudila hned po zveřejnění pochybnosti, ČEZ totiž část Energotransu už v minulosti vlastnil a zbavil se ho za zlomek aktuální nákupní ceny. Navíc deník Insider zveřejnil posudek, podle nějž měl v době prodeje Energotrans sotva poloviční hodnotu. Přitom u jednoho obchodu propletenec vzájemných plateb a výměn nekončí. Zahrnuje třeba i dvoumiliardovou koupi severočeské teplárny United Energy či hnědouhelných dolů Mibrag ve východním Německu za jedenáct miliard. Obchody přitom mají podobnou strukturu: ČEZ koupi nejprve z většiny zafinancuje, aby následným a ne zrovna průhledným odprodejem pomohl EPH podnik zcela ovládnout.

Proč je to všechno důležité? Existuje vážné podezření, že zmíněné obchody ČEZ finančně vyčerpávají a omezují jeho rozvoj třeba v investicích do nových a čistších technologií. „Obávám se, co to s ČEZ udělá,“ říká například jeho bývalý ředitel, později šéf Svazu průmyslu a dopravy ČR Jaroslav Míl. To celé se navíc děje v nepříliš srozumitelných transakcích, při nichž na úkor polostátní firmy snadno bohatne jedna skupina soukromníků, a nikdo neví proč.

Jako Škoda

Vraťme se k elektrárně Počerady. Tady je ve hře ještě třetí aktér – podnikatelský dravec, soudem posvěcený škůdce kapitálového trhu Pavel Tykač, který ovládá největší uhelnou společnost v zemi Czech Coal (dříve Mostecká uhelná). Na jejím uhlí je už roky závislá řada elektráren, včetně provozů vlastněných ČEZ a Křetínského EPH. Tykač navíc stále posiluje. Na konci letošního roku většině elektráren vyprší dlouholeté kontrakty na dodávku uhlí a Tykač hlásí: chci výrazně víc peněz, nebo vlastní elektrárny. Stavbu nových mu totiž úřady kvůli omezené kapacitě přenosových sítí neumožní.

Právě tento trojlístek – ČEZ, EPH a Tykač – bude podle všeho do budoucna ovlivňovat tvář zdejší energetiky a ceny. ČEZ plánuje další své stárnoucí uhelné provozy zavřít, až polovinu elektřiny z uhlí by tak teo­reticky mohli ovládnout noví hráči – EPH a Czech Coal. Tento přesun sil bude mít vliv také na velké ekologické a politické téma – limity na těžbu hnědého uhlí v severních Čechách, protože i ty jsou svým způsobem obchodovatelná položka.

Podle jedné z variant, o nichž se mluví, by Pavel Tykač dostal počeradskou elektrárnu a za ni firmě ČEZ přenechal část svých hnědouhelných dolů, blokovaných dnes uhelnými limity. Do jejich rušení se zatím politikům nechce a doporučení „zatím neprolamovat“ dala nedávno i energetická komise ministra průmyslu. Může jít ale o součást tlaku na Tykače: dokud bude doly vlastnit on, limity těžby se nezmění. Když však uhlí pod zemí získá polostátní ČEZ, ochota politiků se dramaticky promění. Ostatně i proto, že ČEZ jako lobbista vůči vládě bývá velmi úspěšný.

Jde samozřejmě zatím o spekulace, které reagují na čilá zákulisní jednání. Zájem vlády pomoci ČEZ je ale třeba vnímat v náležitých souvislostech. Jednak rušení limitů má ekologický rozměr. A zadruhé vzhledem k neprůhledným a dost možná nevýhodným obchodům, co ČEZ dělá, může vláda sehrát jen roli užitečného idiota stejně, jako když došlo k prodeji plzeňských strojíren Škoda: ČEZ tuto firmu začal po její privatizaci natolik protežovat, že vzniklo podezření, zda manažeři ČEZ plzeňskou Škodu sami nevlastní. Toto podezření zásadně vzrostlo po zveřejnění detailních článků v deníku MF DNES, bývalý ředitel ČEZ Martin Roman je ale odmítl a policie mu zatím neprokázala opak. To však nic nemění na domněnkách, které jsou nyní nejpodstatnější: a sice jestli náhodou lidé z ČEZ nestojí i za podobně protežovaným EPH. Ostatně několik bývalých vrcholných manažerů ČEZ nedávno přešlo do EPH.

Nervozita

Všechna podobná podezření by měla zkoumat dozorčí rada ČEZ, kde zástupci vlády – alespoň teoreticky – hájí veřejný zájem. Jaké externí posudky si tedy rada k obchodům s EPH objednala? „Přesně si to nepamatuji, ale posudky určitě byly, měl jsem je sám v rukou,“ odpovídá Jiří Kadrnka, do rady nominovaný ODS. „Vedení ČEZ mě vždy přesvědčilo o tom, že ty obchody mají pro firmu smysl.“ Podobně mluví i další členové rady s tím, že detaily už si nepamatují.

Sdílnější není ani Martin Říman, který všechny obchody sledoval z nejdůležitějších postů – nejprve jako ministr průmyslu, pak dva roky jako předseda dozorčí rady. „Nemám na vás čas, pošlete otázky e-mailem, odpovím,“ říká do telefonu a bez rozloučení pokládá sluchátko. Na otázky zaslané e-mailem pak reaguje jen stručným shrnutím, že obchody „byly pro ČEZ výhodné“. Podobné je to na dalších adresách. „Dohodli jsme se, že za radu se vyjadřuje jen pan Martin Roman,“ sděluje místopředseda dozorčí rady Lubomír Klosík. Žádat o vysvětlení nynějšího šéfa rady Martina Romana přitom nemá smysl. Právě on byl v roli šéfa ČEZ hlavním organizátorem výše zmíněných obchodů.

Vzhledem k podezřelým obchodům se Škodou Plzeň řada lidí požaduje, aby byl Roman z dozorčí rady odvolán. Romana se zastal premiér s tím, že má jeho důvěru. Většina radních ale říká, že prodej elektráren i dopad výše zmíněných obchodů s EPH chtějí detailně prostudovat. Nervozita se totiž šíří i mezi akcionáři. Není divu: zatímco před startem zmiňovaných obchodů v roce 2009 se akcie ČEZ na pražské burze prodávala za čtrnáct set korun, nyní má hodnotu zhruba poloviční.