Vyznání otcovského zápasu

Gabriel není jako jiné děti, jeho chápání světa a přístup k realitě se od většiny odlišují natolik,

„že věda usoudila, že je třeba je pojmenovat“.

Tolik víme od prvních stránek knihy, přesto se oficiální diagnózu osobitého hocha dozvíme až v doslovu. Nálepka atypický autismus a AD/HD (poruchy pozornosti, hyperaktivita) totiž zdaleka nepostihuje to podstatné – jaký Gabriel opravdu je, jak vnímá, komu věří, co považuje za důležité, čím tráví dny, co mu chutná a o čem sní. Gabriel je totiž osobnost přesahující kategorii své diagnózy natolik, nakolik se kdokoli z nás necítí postihnutelný nálepkou normality.

Kniha je dopis, ve kterém otec líčí synovi způsob jejich společného života na nehostinném norském pobřeží. Na rodinných zážitcích a stereotypech pak Gabrielovi vysvětluje rozdíl mezi jeho uvažováním a myšlením většiny. Snad skutečně věří, že se během dospívání chlapci podaří socializovat natolik, aby byl schopen relativně standardního života a mohl dopis pochopit a ocenit. Především ale píše libovolnému čtenáři a tím, že oslovuje syna, vnáší do textu atmosféru intimního rozhovoru. Dává nám zakoušet způsob netypické komunikace, kdy je nutné zvažovat každé slovo, aby nedošlo k neporozumění, a předejít tím záchvatu Gabrielovy agresivní zuřivosti.

Popis chlapcova chování geniálně osciluje na hranici obdivu a zklamání. Otec respektuje jeho jinakost, proniká do…