Probuzení v hotelu v Africe, svítání přichází odjinud, než bych čekal, a je jinak barevné. Jsem v Tunisu. O tom, co se děje v Tunisku, do té doby nejbezpečnější zemi Afriky, jsem okrajově něco věděl, ale teď jsem tady a nevím vůbec, co na mě čeká.
Včera jsme startovali z Evropy v letadle, které bylo skoro prázdné, a úředníci na letišti v Tunisu se na nás dívali s údivem, proč přilétáme. Až teprve po chvíli jsme se dozvěděli, že přesně v hodinu našeho přistání uprchl tuniský prezident, že je zákaz vycházení a že do více než tří lidí pohromadě se na ulici střílí. Co teď? Přenocovat na letišti? Rozhodli jsme se riskovat a s odvážnými taxikáři projeli večerním městem duchů, nikde ani auto, ani člověk.
Teď je ráno, přemýšlíme, co dělat. Cestu do Afriky mi nabídl kamarád den před Vánocemi. Jde o výlet na motorkách s menší skupinkou mužů, součástí má být přejezd pouště. S povstáním nikdo nepočítal. Máme zůstat a čekat v hotelu, nebo jet na jih, do pouště a do neznáma? Lodí nazpět to nejde, přístav je vypálen, letadla nelétají. Obavy z rabování, z nedostatku benzinu a potravin a nejistoty, zda bude možný návrat, překonalo odvážné rozhodnutí naplnit plánovaný záměr. Sedáme na motorky.
Kdo jel někdy na motorce, ví, jaká je míra bezbrannosti, zranitelnosti, vystavení se vlivům okolí. Na naší cestě na jih je provoz minimální, zato jsme postupně skoro na každé křižovatce nebo před každým městem či vesnicí zastavováni vojáky a policií. Hledají rabující, se kterými pak krutě zacházejí. Donutí je lehnout si na břicho na zem s rukama za hlavou, vyhází obsah celého auta na silnici. Potom rozhodují, zda je to oprávněné, nebo ne. My na motorkách podezřelí nejsme. I když na nás vojáci míří, jsou spíše naše ochrana ve srovnání s oddíly domobrany. Domobrana, hroziví výrostci s holemi za zátarasy, nám dává lekci. Někdy vyžadují, abychom sundali brýle nebo helmy, vypnuli motory, někdy striktně rozkazují, kam smíme a kam nesmíme jet.
Extrémní zážitek je vidět rozlehlá území tiché pouště poseté odpadky, které jsou odhozené jen tak, jak je vynášejí ze svých domů. Někdo dojde dál, jiný je odhodí hned za cestu. Země-smetiště, chudoba, rozestavěné nemalebné domky, nikoho to nezajímá. Jak krutě do toho zapadá, že prezident s manželkou uprchli ze své země s 1,5 tuny zlata.
Po stovkách kilometrů po silnicích konečně to, za čím jsem se sem vypravil. Přejezd pouště. Sahara. Písek, kameny, vítr, slunce, velbloudi důstojně odměřující čas, který je na poušti jak „kapička medu, ne a ne skanout“. Zastavený čas, moc přítomnosti je část toho, proč rád jezdím na motorce. Absolutní soustředění, nejlepší výcvik v meditaci. Každá chyba, každý milimetr pootočení plynem se počítá.
Rád jezdím mimo silnici. Mám problém s tím, že v přírodě ruším. Tyto rozpaky jsem si přivezl i do Afriky. Brzy mě přešly. Cesty už samy o sobě jsou off road. Na úsecích, kde jedeme mimo cesty, v písku a dunách, vítr za pár hodin vše spolehlivě uklidí. A jet v písku je unikátní zážitek. Nebudu mluvit o pádech, kterých je mnoho, ale většinou se padá do měkkého. Vše tady záleží na rychlosti, která je zásadní proměnnou. Projíždění kolejemi v písku vyžaduje jet rychle, nedívat se před sebe, ale daleko dopředu, stát na motorce co nejvíce vzadu. Jízda přes duny je nádherná.
Rychlost je lék. Přítomnost a rychlost a nenechat se ovládnout strachem. Teď a tady, nic jiného neexistuje. Rychle přichází noc v poušti, zima, hvězdy. Za pár hodin se budím vlhkem. Bílá mokrá mlha, mokrý spacák. To bych v poušti nečekal. Snad najde Afrika recept na mírumilovný úklid. Potřebuje ho víc, než jsem si myslel.
MICHAEL VANČURA, psycholog a psychoterapeut
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
