Mubarak a my

V Egyptě propukla revoluce.

V našem vesnickém obchodě s potravinami vypukla mezi regály debata. Hlavní slovo má majitel obchodu. V podstatě je to místní znalec, vrátil se nedávno s manželkou z dovolené, právě z Egypta. Dovolená byla skvělá. Koupil si na ni nové potápěčské ploutve. Situace v turistické oblasti byla zcela normální – hlídali tam vojáci se samopaly. Idyla. Koupání vynikající.

Kdosi se zmíní o tom, že také v Tunisku, Libanonu a Jemenu se cosi děje.

„U Arabů je to normální,“ praví náš člověk, když váží párky.

Kohosi napadne, že revoluce v Káhiře může mít následky. Suezský průplav slouží přece k dopravě ropy. Majitel obchodu se usmívá naivnímu názoru. Vysvětlí, jak to všecko je. Arabové potřebují peníze, můžeme být klidní. Párky jsou spišské, dovoz není ohrožen.

Někdo se ještě o Egyptu zmíní, ale už to zůstane bez povšimnutí.

„Není nutný dělat ze sebe donkichoty,“ uzavře úvahy obchodník.

Koupil jsem česká jablka – jsou dražší než řecké pomeranče – a šel jsem domů.

Cestou jsem přemýšlel o tom, jak by se zachoval zmíněný rytíř, pokud by byl našinec. Rozhodně by na větrné mlýny lehkovážně neútočil. Nejprve by se pokusil je najmout, prodat nebo jinak využít. Kdyby bylo nevyhnutelně nutné proti nim zakročit, odhadl by nejprve situaci. Jakmile by zjistil, že by to mohlo být nebezpečné, našel by někoho, koho by…