Novináři tu jsou od toho, aby popisovali svět a ne sami sebe, říká základní poučka jejich profese. Je otřepaná, ale platí: novinář nemá psát o sobě, ale o druhých lidech, protože by se mohlo stát, že se čtenář sice dozví něco o novináři, ale nic o podstatě události. Jenže co dělat ve chvíli, kdy se najednou žurnalista tou „podstatou“ sám stane?
Taková situace nastala teď v Káhiře. V momentě, kde se novináři na základě instrukcí režimu Husního Mubaraka stali lovnou zvěří, neunikli policajtům v civilu a rozvášněným gangsterům v ulicích ani ti čeští. Ani já, ani fotograf Milan Jaroš, ani kolegové z dalších médií. Zpravodajské servery pak o příbězích svých novinářů podrobně informovaly, články se staly nejčtenějšími texty dne, a když jsme všichni s větší či menší újmou vyvázli, chodily nám na mobil esemesky typu „seš hrdina/hrdinka“.
V tomhle případě o zpronevěření se pravidlu profese nešlo. Zátah na novináře byl jednou ze strategií režimu, jak potlačit revoltu, a jako takový patřil do souboru zpráv o vývoji situace na místě. Ale mám kvůli tomu být hrdinka?
Když si mě vyhlédl jeden tajný a vláčel mě po ulicích Káhiry, neměla jsem strach. Proto jsem se ani necítila jako hrdinka, když se mi pak podařilo vysmeknout a utéct. Nebylo to příjemné, ale mozek i nohy najednou jasně fungovaly a člověk jednal racionálně.
Proto za sebe říkám, že hrdinou byl v tomhle příběhu někdo jiný. Byl jím…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
