To je Afrika

Vsechno nejlepsi k narozeninam!“

budí mě první ranní esemeska s vtipným dodatkem, jak že se cítím, když mi je čtvrt století. No vzhledem k tomu, že jsem včera poprvé trénovala s akrobaty na pláži, se teda upřímně cítím klidně i na století celé. Ghanští akrobaté si totiž moc servítky nebrali a pěkně mě proháněli. Na moje hekání, že už nemůžu, nedali, výsledkem čehož se teď sotva vyvalím z postele.

Včera mi po tréninku obřadně nabídli banku, tradiční jídlo, které jsem s nimi jedla rukama z jednoho talíře. Jenže už mi došla becherovka na „dezinfekci“, takže se ráno dostavil „bolobřich“. Ach jo, tak dlouho jsem machrovala, že jsem už celý měsíc v Ghaně zvládla bez sebemenších zažívacích potíží, až se po… na svoje narozeniny. Inu TIA (this is Africa – to je Afrika), což je oblíbené pořekadlo mezi cestovateli i místními, kterým se komentuje v podstatě cokoli – hlavně to, co nefunguje.

Yarya, moje spolumoderátorka v rádiu, kde jsem na praxi, mi jako malé překvápko popřála live během naší show, což spustilo lavinu esemesek od fanoušků, kteří mi taky přáli „happy birthday“. To mě potěšilo, a ještě víc tajná pusa od Kingslyho, našeho producenta, kterou mi vlepil, když Yarya odešla ze studia.

Teda ale to tělo mě bolí víc a víc a taky v krku, což je docela divné v Africe. Jojo, stáří se asi hlásí, řekla jsem si a zamířila domů lehnout si do postele.

Kolem sedmé večer přijel z práce antropolog Bruno. Když slyšel, jak mi je, navrhl jet okamžitě do nemocnice na testy na malárii. Ne že by se mi teda z postele někam chtělo, ale bylo to poprvé, co jsem viděla flegmatika Bruna na něčem trvat, tak to asi bude lepší návštěvu nemocnice fakt neodkládat. Přidal se k nám taky Nana, místní hudebník a prodavač, hlavně ale dobrá duše, která všem ráda pomůže.

V taxíku do nemocnice mi bylo hůř a hůř a navíc mě začaly brnět ruce (co to?!). Začala jsem být docela paranoidní. V nemocnici nás Nana odvedl hned do laborky, kde už zavírali, ale můj černý anděl strážný se dal do smlouvání: „Podívejte chudinka obroni (běloška) Sara, jak jí je špatně a navíc má narozeniny,“ a tak jsem urputně koulela očima a pokusila jsem se o neodolatelný úsměv, což byl v mém podání spíš škleb, ale dvacet dolarů a mávnutí „drobné si nechte“ je přesvědčilo.

To už mi ale bylo hodně zle a ruce se mi sevřely v bolestivé křeči. Chtělo se mi zvracet, a tak mě Nana odvedl na záchod. Začal mě brnět i jazyk, což bylo vážně divné. Na příjmu mě posadili na židli a po změření tlaku mě konečně poslali na pokoj. Pěšky. Do třetího patra.

Ale pak už to šlo rychle, Nana mi pomalu otvíral sevřené ruce, přišel lékař, omlouval se, že to bude bolet – všichni jsou tu strašně slušní a za všechno se omlouvají –, a zavedl mi kanylu do ruky, do ní napíchal několik injekcí a potom kapačku. Diagnóza zněla malárie a ještě něco, „ale nevíme co, tak vám dáme antibiotika“. Jo jo, tomu říkám parádní oslava narozenin, taková spousta drog . Všichni v nemocnici na mě byli moc hodní – sestřičky, doktoři i pacienti (byla jsem jediná běloška v nemocnici, tak jsem budila pozornost) se mi omlouvali, že jsem dostala malárii, a přáli mi všechno nejlepší k narozeninám.

Děkovala jsem Brunovi, že mě popohnal do nemocnice, protože nebýt jeho a Nany, tak teda nevím, nevím.

Usínala jsem zase s esemeskou, tentokrát od trenéra Frazera – doufá, že už mi bude dobře, ať se nebojím, že trénink doženu a že se za mě modlí.

A mimochodem, ošetřoval mě sestřičák a poté, co mi vyměnil kapačku, se na mě kouzelně usmál a zeptal se, jestli jsem už vdaná… Miluju Afriku.