Japonsko v roce nula

Když se předminulý pátek v Japonsku poprvé zhoupla země, premiér Naoto Kan pocítil dost možná na prvních pár okamžiků úlevu. V té chvíli samozřejmě nemohl vědět, že bude za pár hodin čelit největší jaderné katastrofě od havárie v Černobylu.

Mírnější otřesy půdy nejsou v Japonsku mimořádné a obyvatelé Tokia mají v kancelářích po ruce záchranné balíčky a přílby. Premiér měl kromě toho perný den – v japonském parlamentu právě probíhalo slyšení v kauze zahraničních finančních darů pro předvolební kampaň vládnoucí strany a jemu nehrozilo nic menšího než rezignace. Když se ale začaly houpat lustry, padat police a praskat tabulky skla, zasedání parlamentu bylo přerušeno. Od té doby zůstávají nepříjemné otázky vyšetřovací komise bez odpovědí. Zřejmě bez nich ještě dlouho zůstanou.

Lidské neštěstí rozměrů, jakých právě dosahuje v Japonsku, lze stěží slovy popsat. Výmluvné jsou fotografie a videozáznamy zkázy, které z míst největšího zemětřesení v historii země proudí do celého světa. Otřesy díky stavebním předpisům a celkové připravenosti napáchaly menší škody, než by tomu pravděpodobně bylo jinde na světě. Následné vlny tsunami ale přesto v podstatě spláchly život z pobřežního pásu relativně odlehlé provincie na severovýchodě země. Na záběrech jsou vidět celé plochy přístavních městeček a vesnic, z nichž nezbylo téměř nic. V přístavu Minamisanriku, kde před příchodem vlnobití žilo 17 tisíc lidí, starosta dodnes minimálně polovinu z nich pohřešuje. Městečko stulené v zálivu mezi kopci se proměnilo v rozbahněnou pustinu, proťatou jednou linkou silnice s bezradně popojíždějícími automobily.

Japonské drama ale vyvrcholilo v elektrárně Fukušima I, asi 250 kilometrů od Tokia. Tam, v nesmírně obtížných podmínkách, v noci odkázán jen na světlo baterek a nouzových lamp, plnil záchranný tým misi na hranici sebeobětování. Podle kusých zpráv z místa se zhruba 50 vyčerpaných a zoufalých lidí střídalo v patnáctiminutových směnách a před radiací se ukrývali v mohutně stíněných kontrolních místnostech reaktorů. Radioaktivita kolísala, chvílemi mohl člověk v elektrárně za pouhou hodinu dostat dávku záření, která dvacetkrát převyšuje roční limit pro pracovníky jaderného průmyslu. Taková dávka sice ještě nezpůsobí nemoc z ozáření s jejími bolestmi hlavy, zvracením a úbytkem bílých krvinek, zvyšuje však již riziko onemocnění rakovinou. U čtvrtého bloku ležel na zemi výbuchem vymrštěný kus zdiva, který byl údajně tak radioaktivní, že kdyby u něj člověk strávil o něco více než hodinu, dostal by smrtelnou dávku ozáření.

K přírodním katastrofám obvykle není co dodat. Většina světa se shoduje na tom, že japonská prevence je špičková a lidé na ostrovech se chovají téměř ukázkově – Američané, kteří si podobnou zkázu vyzkoušeli před několika lety v New Orlean-
su, psali minulý týden komentáře, že ve Spojených státech už by se pravděpodobně dávno rabovalo. Zkušenosti navíc ukazují, že rozvinuté země zvládají s odstupem času podobná neštěstí mnohem lépe, než si to v prvních hodinách a dnech po neštěstí umí kdokoli představit.

Zkáza jaderné elektrárny Fukušima I ale dala japonské katastrofě mimořádný rozměr, doplněný ještě samotným stavem souostroví se 127 miliony obyvatel. Kdyby premiér Kan v den zemětřesení nebo krátce po něm odstoupil, byl by již pátým takovým šéfem vlády během pěti let. Japonsko má za sebou dvě desetiletí pomalé stagnace provázené hlubokou demografickou proměnou v nejstarší zemi na světě. Východoasijská velmoc je nejzadluženější zemí OECD, evropské státní kasy vypadají ve srovnání s ní téměř jako vzor uvážlivého hospodaření.

Na hlavy nešťastných lidí ze zničených oblastí se ve dnech po zemětřesení začal hustě sypat sníh a uhodily mrazy. I kdyby všechny záchranné práce probíhaly hladce, ptali by se ekonomové, zda právě tato katastrofa a následné náklady na rekonstrukci nebudou poslední kapkou, po níž se země sveze do nezadržitelného úpadku. I takto temně položená otázka – minulý týden ji vznášeli třeba analytici z ratingové agentury Moody’s – ale bledne v porovnání s tím, jakou ránu zasadila přírodní katastrofa japonským jaderným elektrárnám, které do zemětřesení vyráběly téměř třetinu energie v jedné z nejprůmyslovějších zemí světa.

Tyče a hadice

Poté, co výpadek proudu a vlna tsunami vyřadily z provozu chladicí systémy elektrárny Fukušima I, se záchranné operace neodehrávaly podle předem připraveného scénáře. S neštěstím takových rozměrů nikdo nepočítal. Přesný průběh událostí je těžké z kusých informací rekonstruovat, jisté však je, že šlo o naprostou improvizaci.

Na zemětřesení automatika zareagovala předpisově. Spustila do reaktorů havarijní tyče a tím je odstavila, utlumila v nich jadernou reakci. Reaktor ovšem nelze z vteřiny na vteřinu úplně vypnout, stále v něm probíhá rozpad radioaktivních prvků a uvolňuje se energie, takže se zahřívá, není-li chlazen. Teplota tyčí s jaderným palivem může přesáhnout 1200 stupňů Celsia a začne jejich destrukce. Hrozí, že roztavené palivo steče do spodní části reaktoru a začne se z něj propalovat ven. Chlazení reaktorů nefungovalo, takový scénář tedy nebyl nereálný.

V elektrárně to pak začalo vypadat jako při hasičském cvičení: aby technici reaktory ochladili, snažili se do nich pumpovat mořskou vodu pomocí požárnických aut, hadic a různých protipožárních systémů elektrárny. Zároveň z nich upouštěli radio-
aktivní páru, aby snížili tlak. Do ovzduší se tak dostaly první dávky radiace.

Zasvěceným tehdy možná tanuly na mysli úvahy o neštěstí v americké elektrárně Three Mile Island, k němuž došlo v roce 1979. Také tady selhal chladicí systém, což způsobilo částečné roztavení palivových tyčí v reaktoru a únik menšího množství radioaktivity. Jenže události v Japonsku začaly gradovat způsobem, který americkou havárii brzy zastínil.

Vodík, který vzniká při nedostatečném chlazení – v okamžiku, kdy se rozžhavené palivové tyče dostávají do kontaktu s vodní párou –, se nahromadil v budovách fukušimské elektrárny a  způsobil několik mohutných explozí. Jejich záběry obletěly svět, následovány snímky jedné z budov se zčernalými otvory ve střeše a zničenými torzy jeřábů nad reaktory. To už si mohl leckdo vzpomenout na letecké fotografie černobylského reaktoru rozervaného výbuchem. Stále však existovala naděje, že vše skončí relativně dobře – vždyť tentokrát nebyly zničeny přímo reaktory, ale jen vnější budovy.

Tak jednoduché to ovšem nebylo. Výbuchy porušily i vnitřní ochranný obal (tzv. kontejnment) u dvou, či dokonce všech tří reaktorů, které byly v době zemětřesení v provozu. Do uzávěrky Respektu nebylo jasné, jak vážné toto porušení je a zda do budoucna znamená trvalý únik radioaktivity. Naopak není pochyb o tom, že k částečnému roztavení palivových tyčí v reaktorech skutečně došlo; otázka, nakolik ochranný obal těsní, je tedy kriticky důležitá.

Vymírání v bazénu

Největší nebezpečí však mezitím doutnalo a mohutnělo někde jinde. Každý z celkem šesti bloků fukušimské elektrárny (tři procházely v okamžiku katastrofy pravidelnou odstávkou) má svou nádrž připomínající hluboký, shora zakrytý plavecký bazén. Ukládá se do něj vyhořelé jaderné palivo – čas od času technici vyjmou palivové tyče z reaktoru a přemístí je do těchto takzvaných vymíracích bazénů. Tyče tu setrvají zpravidla několik let, než jejich radioaktivita zeslábne. Neobejdou se při tom bez chlazení. V bazénech musí neustále cirkulovat voda, což zajišťují pumpy poháněné elektřinou ze sítě. I ony se po zemětřesení zřejmě zastavily.

Přesné informace o tom, co se dělo dál, scházejí, fyzika je však neúprosná: voda v takové situaci začne vřít a vypařovat se, hladina v bazénu klesá. Když poklesne o několik metrů, začnou se palivové tyče vynořovat. Po čase se vynoří a rozžhaví natolik, že na jejich kontaktu s vodní párou začne vznikat třaskavý vodík. Není-li chlazení obnoveno, mohou se tyče po čase roztavit.

Vymírací bazény jsou přitom v elektrárně Fukušima umístěny vysoko nad zemí a mimo ochranný obal reaktoru, což znamená, že je od vnějšího prostředí oddělují pouze stěny budovy. Aby se radioaktivní prvky, jejichž malé množství se při běžném provozu může uvolnit do vzduchu, nedostaly ven, je v prostoru kolem bazénů za běžných podmínek udržován mírný podtlak.

Nebezpečný je ve fukušimské elektrárně například bazén na čtvrtém bloku, tedy u jednoho z reaktorů, který byl v době zemětřesení odstaven. Obsluha elektrárny do této nádrže uložila palivo poměrně nedávno, v prosinci 2010, takže tyče jsou stále značně radioaktivní. A právě ve čtvrtém bloku došlo v úterý 15. března k explozi způsobené vodíkem. Výbuch prorazil ve vnější stěně budovy osmimetrový otvor.

Vzápětí byl ve čtvrtém patře této budovy, tedy v místech, kde se bazén s palivem nachází, objeven požár. Co přesně hořelo, není jasné. Mohl to být zmíněný vodík nebo něco v okolí bazénu. Termínem „hoření“ lze ovšem označit i prudkou oxidační reakci na zirkoniovém obalu samotných palivových tyčí. Představa, že takto „hoří“ přímo tyče uskladněné v bazénu, je skutečnou noční můrou, protože se při tom mohou uvolňovat radioaktivní prvky – byť ne takovou rychlostí a s menší razancí než při požáru v Černobylu.

Budoucnost Fukušimy a jejího okolí lze nyní stěží odhadnout, vyhlídky jsou však neradostné. Celá elektrárna je zcela jistě na odpis, v lepším případě se změní v jakousi laboratoř likvidace jaderného provozu po obrovské havárii. V nejhorším případě by se ovšem elektrárna, či přinejmenším její podstatná část, mohla stát mrtvou zónou, kam člověk nemůže vstoupit.

Tento černý scénář by hrozil například tehdy, kdyby se nepodařilo obnovit chlazení ve vymíracích bazénech. Pak by zároveň elektrárna trvale zamořila i rozsáhlé okolní oblasti. Zpráva americké Brookhavenské národní laboratoře z roku 1997 uvádí, že únik vody a následný požár ve vymíracím bazénu může zamořit plochu téměř pěti set čtverečních kilometrů, území velké jako Praha, tak, že se stane neobyvatelným, a způsobit až 28 tisíc úmrtí na rakovinu. Palivové tyče totiž obsahují nebezpečné izotopy, které vydrží zářit řadu roků: například cesium 137 s poločasem rozpadu 30 let, které se po úniku stává součástí potravních řetězců. Připomeňme, že ve Fukušimě je vymíracích bazénů celkem šest, byť ne všechny se dostaly do tak kritické situace jako ty na třetím a čtvrtém bloku – jejich stav budí největší obavy.

Kdyby se nejhorší scénář skutečně naplnil, lze si představit přímé a velmi vážné ohrožení Tokia. Tragédie ve Fukušimě zřejmě nedosáhne parametrů Černobylu v tom smyslu, že by zamořila radiací rozsáhlé oblasti světa, v tomto případě východní Asie a Pacifiku. Pokud ale hovoříme jen o Japonsku, potenciál vyrovnat se Černobylu tato katastrofa má.

Stručný popis katastrofy / Průběh událostí a stav v elektrárně Fukušima I v době uzávěrky Respektu:

Blok 1:
Exploze vodíku v sobotu 12. 3. V jádru reaktoru je zřejmě poškozeno 70 % palivových tyčí.

Blok 2:
Exploze vodíku v úterý 15. 3. patrně narušila ochranný obal reaktoru; 33 % tyčí údajně poškozeno.

Blok 3:
Exploze vodíku v pondělí 14. 3. zřejmě poškodila ochranný obal reaktoru. Narušena střecha budovy, opakovaně pozorován unikající kouř. V tomto reaktoru je tzv. palivo MOX, které obsahuje toxické a radioaktivní plutonium. Obavy budí stav nádrže s vyhořelým jaderným palivem.

Blok 4:
Výbuch vodíku v úterý 15. 3., opakované požáry. Kritická situace v nádrži s vyhořelým palivem, v níž asi nezůstala žádná chladicívoda; nádrž je údajně poškozena a netěšní.

Blok 5 a 6:
Pozorováno přehřívání nádrží s vyhořelým palivem.

(Bloky 4–6 byly v době zemětřesení odstaveny)
PRAMEN: BBC, RESPEKT

Bohatí a vynalézaví

Na škvárové hřiště školy v lokální metropoli Sendai někdo neobratně namaloval dvojitou klikatou čáru. Milionové Sendai je střediskem zasažené oblasti Tóhoku, sídlí tu hned šest univerzit, z fotografie však není poznat, kde přesně se školní hřiště nachází. Jedno je jisté – na ploše se shromáždili obyvatelé zničeného města. Zjevně čekají na příděl pitné vody. Stojí spořádaně v zástupu jeden za druhým a fronta přesně kopíruje zakroucenou linku. Nikdo nevybočuje, stojí přesně, jak to od Japonců všichni čekají.

Podobné scény, popisované opakovaně z místa neštěstí ve zpravodajství sdělovacích prostředků, jsou hlavním důvodem, proč tragický útok přírodních sil nemá v Japonsku příchuť podobné beznaděje jako třeba mnohosetkrát slabší zemětřesení vloni na Haiti. Druhým důvodem je skutečnost, že Japonsko je třetí nejbohatší zemí světa s ekonomickým potenciálem, pro který je přírodní katastrofa, jakkoli tragická z pohledu jednotlivých lidských osudů, v podstatě zanedbatelnou epizodou (v tuto chvíli nemluvíme o důsledcích zkázy jaderné elektrárny, které jsou zatím stále velkou neznámou). Rozdíly mezi dopadem podobných ran osudu na různě rozvinuté země bývají dramatické. Zatímco na zmíněném Haiti zahynulo vloni téměř čtvrt milionu lidí, o měsíc později v Chile, mnohem připravenější a lépe organizované latinskoamerické zemi, stálo srovnatelné neštěstí životy „pouze“ několika stovek obyvatel.

Japonci navíc, ať to může znít jakkoli krutě, měli vlastně kus štěstí. Katastrofa udeřila v jedné z odlehlejších částí země a přímo zasáhla „pouze“ 1,5 % obyvatel ostrovů. Území je spíše zemědělskou oblastí a vesnice či malá města se zaměřují na rybolov. Supermoderní japonský průmysl přece jenom tepe v jiných částech souostroví a třetí největší ekonomika světa by se měla s odstupem několika měsíců s podobnou zkázou umět vyrovnat.

Během prvních rychlých výpočtů provedených minulý týden finanční společností Goldman Sachs zemětřesení způsobilo škody přibližně ve výši 168 miliard dolarů, což jsou asi 4 % japonské ekonomiky. Pro srovnání, důsledky finanční krize v roce 2008 znamenaly v Japonsku propad hospodářství o 10 %, takže největší zemětřesení, jaké kdy Japonci zažili, není pro zemi ani z poloviny tak zničující jako důsledky kolapsu amerického finančního sektoru.

Při pohledu do historie podobných událostí – třeba loňského zemětřesení v Chile nebo již zmíněného neštěstí v japonském Kóbe v roce 1995 – se ukazuje, že následná obnova vyvolává zvýšenou hospodářskou aktivitu, dokonce do té míry, že někteří ekonomové (zatím spíše šeptem) mluví o tom, že to může být právě podobná destrukce, co stagnující zemi konečně „nakopne“ z její nehybnosti a může pro ni znamenat nový rozjezd. V Chile vláda po zemětřesení nejdříve snižovala ekonomický výhled, aby zjistila, že se země po několika měsících vrátila k rychlému růstu. V Japonsku v roce 1995 následovalo oživení a následující dva roky byly z hlediska hospodářství nad průměrem 90. let. V Kóbe, významném přístavu, si zemětřesení vyžádalo 6500 lidských životů a škody dosahovaly 100 miliard dolarů, tedy více než poloviny odhadovaných škod způsobených v těchto dnech. Přesto již 15 měsíců po tragédii byla výroba v oblasti na 98 % stavu před katastrofou.

Důvodem je vyspělost zmíněných zemí. Japonsko a další rozvinuté ekonomiky mají obrovský lidský potenciál, a ten podobné události dokážou usměrnit a využít. Katastrofa působí jako jeden velký ekonomický stimul, podobný tomu, jaké se schvalovaly během recese před dvěma lety, ovšem s jedním podstatným rozdílem: kolaps finančního sektoru způsobil pouze virtuální škody, zatímco živelní katastrofa za sebou zanechává skutečnou spoušť. Následná obnova je tak zároveň důkladnou modernizací a přebudováním postižené oblasti téměř od základů znova, což je úkol, ke kterému se za normálních okolností většinou nedostává politické vůle ani patřičné energie. „I když jsme toho tolik ztratili, na oplátku jsme znovu získali naději,“ psal v komentáři z Tokia v The New York Times japonský spisovatel Ryu Murakami. „Před lety jsem napsal knihu, v níž středoškolský hrdina říká, že tahle země nabízí všechno, jenom ne naději. Teď jsme my, kteří jsme byli tolik opilí vlastní prosperitou a kteří jsme o tolik přišli, naději znovu zaseli.“

Pokud jde o financování obnovy, to vzhledem k poměru škod a velikosti vyspělé ekonomiky nebývá zase tak zásadní problém. Japonská vláda musí například letos tak či onak sehnat prostředky na financování deficitu ve výši 7,5 % HDP. Rozsah škod rozložený do několikaleté obnovy k tomu přidává „pouhé“ desetiny procenta navíc, takže z patřičného odstupu si v kontrastu k depresivním záběrům z místa katastrofy účetních důsledků pohromy málokdo vůbec všimne. To vše ovšem funguje pouze za předpokladu, že se rekonstrukce odehrává ve slušně spravované zemi, která se může opřít o schopné a vynalézavé obyvatelstvo, jež umí alespoň v tragických chvílích táhnout za jeden provaz. Reportáže z Japonska posledních dnů potvrzovaly pověst země, která se s nepřízní osudu umí vyrovnávat jako málokterá jiná – obrázky restaurací nabízejících zadarmo polévku unaveným lidem nebo fakt, že vláda mohla odložit plánované řízené výpadky elektrického proudu, protože lidé a společnosti začali dobrovolně energií šetřit, ukazují zemi, jejíž hlavní devízou je především sociální soudržnost a zdravý rozum.

Takže znovu

Přes všechnu naději se však nad osudem zkoušeného Japonska vznášejí otazníky. Možné důsledky nukleární katastrofy jsme již popsali a v tuto chvíli nelze než konstatovat, že jejich dlouhodobé dopady jsou neodhadnutelné. Zemětřesení se ale také neomezilo pouze na postiženou oblast. Zkáza vyřadila, pravděpodobně na dlouhou dobu, asi 10 % zdrojů energie, což je v zemi specializující se podobně jako Německo na export průmyslového zboží zásadní problém.

Japonsko minulý týden prakticky zastavilo výrobu automobilů a dalších výrobků na export. To neznamená pouze ztrátu pro samotné souostroví, ale ohrožení výroby po celém světě. Dnešní dodavatelské řetězce procházejí napříč zeměmi, třeba oblíbený iPhone se skládá z dílů z osmi různých států. Výpadek Japonska znamená nedostatek oceli v Číně, nedodané převodovky do automobilů BMW, zásadní výpadek v dodávkách silikonových čipů do počítačů. Pokud by byla výroba přerušena na dlouhou dobu, budou světové firmy hledat nové dodavatele a Japonsku hrozí, že dopad na jeho průmysl zůstane trvalý.

Hlavním problémem ale je, zda Japonsko skutečně další zátěž ustojí. Země, jež byla v 80. letech minulého století vnímána podobně jako dnes prudce rostoucí Čína, a od níž se dokonce očekávalo, že může ekonomicky předstihnout Spojené státy, narazila v 90. letech na strop svých možností. Nad přesnými příčinami se dodnes vedou spory stejně jako nad možným řešením následné stagnace. V každém případě vláda v pokusech nastartovat znovu ekonomiku zadlužila zemi na neuvěřitelných 200 % HDP (dluh Česka je asi 40 % HDP). Ratingová agentura Moody’s tak minulý týden vážně vznesla otázku, zda zemětřesení definitivně nesvrhne zemi přes okraj dluhové propasti.

V Japonsku je ale všechno trochu jinak a týká se to i povahy dluhu. Zatímco země jako Řecko nebo Portugalsko jsou v rukou zahraničních investorů, kteří mohou kdykoli nesentimentálně prásknout do bot, Japonci dluží sami sobě. Vláda si půjčuje od vlastních obyvatel, kteří mají v bankách zcela nebývalé úspory (hlavním důvodem je v podstatě neexistence důchodového zabezpečení, takže stále starší Japonci si na důchod celý život poctivě spoří), a také od domácích firem, jež jsou na rozdíl od vlády v plusu. V situaci národní katastrofy je krajně nepravděpodobné, že by domácí věřitelé hodili vládu přes palubu, spíše lze očekávat pravý opak. „Japonská vláda a obyvatelstvo mají přístup k obrovskému množství lidských a finančních zdrojů, jež je možné nasměrovat k rychlé a důkladné rekonstrukci postižené oblasti,“ hodnotil situaci například ekonomický blog Econbrowser. V Japonsku může mít tragické drama skutečně podobu stmelení národa, dokonce překonání politických rozporů a semknutí se země k důležitým a dlouho odkládaným změnám.

Obnova může vést i poměrně zajímavým směrem. Japonsko je zemí v permanentní energetické krizi – jako průmyslová ekonomika nemá prakticky žádné zdroje surovin, proto má také tak vysoký podíl jaderné energetiky navzdory traumatickým zkušenostem z druhé světové války. Země vycházejícího slunce je tak již dnes světovým přeborníkem v energetické účinnosti a rozumném využívání energie. Na vrub Japonska padá polovina světové produkce solární energie, z Japonska pochází koncept hybridního automobilu a spousta dalších inovací. Jaderná krize donutí zemi kráčet dále směrem pozoruhodného experimentu snažícího se skloubit průmyslovou povahu ekonomiky s chytrým využíváním velmi omezených zdrojů.

Druhou otázkou Japonska je raketově postupující stárnutí jeho obyvatel. Jestliže v roce 1963 žilo na souostroví 153 lidí, kterým bylo 100 nebo více let, v roce 2050 jich podle všeho bude zhruba jeden milion! Celkový počet obyvatel se zároveň rychle snižuje, za 40 let bude žít v zemi pravděpodobně o 40 milionů Japonců méně než dnes, přičemž počet pracujících obyvatel se propadne nejspíš o celých 25 milionů. Obrovské demografické otřesy jsou skutečnou výzvou a i tady je východoasijský obr předzvěstí problémů, které čekají i jiné kouty světa.

Dnešní zemětřesení v tomto kontextu jistě není ranou do vazu a Japonsko se s důsledky otřesů půdy pod nohama bezpochyby vyrovná. Živelní pohroma je samozřejmě tragédie, protože ale člověk její příchod nemůže ovlivnit, nezbývá než se s ní vyrovnat. Případně ji využít jako příležitost k novému vykročení. 

Když neběží čerpadla

Kolaps chladicích systémů, k němuž v elektrárně Fukušima došlo bezprostředně po zemětřesení, byl rychle zastíněn dramatickým vývojem následujících dní. Ukazuje však, že ani řada nezávislých pojistek nemusí být zárukou bezpečnosti.

Když po zemětřesení zkolabovaly dodávky elektrického proudu, převzaly pohon chladicích čerpadel záložní dieselové agregáty a vše se zdálo být v pořádku. Asi po hodině však přišla vlna tsunami, která agregáty vyřadila z provozu. Elektrárna měla ovšem v záloze ještě jednu kartu: další nouzový systém, který chladí jádro reaktoru, aniž by k tomu potřeboval téměř jakýkoli vnější zdroj energie – pohání jej totiž pára, jež vzniká díky uvolňovanému teplu. Jako by si sálající jaderný obr sám pumpoval vodu „do sprchy“. Bez malého množství elektřiny zvnějšku se však systém přece jen neobejde, potřebuje jej pro ovládání kontrolní elektroniky a ventilů. Tuto elektřinu dodávají baterie, které údajně vydrží fungovat osm hodin. Bohužel, ve Fukušimě to nestačilo – není jasné, zda baterie selhaly, nebo zda se je nepodařilo včas vyměnit.

Chlazení bazénů s vyhořelým palivem dle dostupných informací žádný záložní systém nemělo. Když kolaps elektrické sítě zastavil čerpadla, koloběh vody v nádrži ustal.