Veliký Gautama Buddha už před věky vyslovil tezi, že tršná, „žízeň po životě“, je zdrojem veškerého utrpení. Chtivost a dychtivost, se životem nutně spojené, také nutně vedou k frustraci a nenaplnění, či naopak přesycení a ošklivosti, k trápení, které se od života nedá oddělit. Buddhovi následníci se snaží vyvázat z koloběhu životů, kde po každé smrti v úzkosti, bolesti následuje další vášnivá a bolestná inkarnace. Cílem je nirvána, vyvanutí, vyhasnutí všech tužeb a vší novotvorby, tělesné i duševní, blažené znicotnění. Proto cesta k řešení životních trablů nevede přes násilí a smrt jiných, ba ani skrze sebevraždu.
Evropská kultura na rozdíl od Asie vždy zdůrazňovala, že bytí je lepší než nebytí, byť toto volání zesiluje až směrem k novověku: chóry řeckých tragédií ještě nezřídka opakovaly tezi, že lepší je se vůbec nezrodit, a středověcí kazatelé zdůrazňovali přednosti panenství před manželstvím. Ač v teorii křičí evropská tradice: „Život! Jsme pro život!“ a všude rozmisťuje na místo v reálu skoro vymizelých dětí alespoň jejich obrazy s nějakou citově vyděračskou douškou („Tak pomozte přece dětem!?“), v praxi v podstatě pracuje plnou parou ve směru vyvanutí ublahobytněním. Bujení se už oceňuje jen na netělesné, nejlépe virtuální rovině – bujení ekonomiky a trhů, textů, obrazů, formulářů, úvěrů, na rovině tělesné se pomalu stává čímsi odporným. Nejde jen o reprodukci …
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu