Hlavou dolů
Austrálie a Nový Zéland představují odlišný svět opředený mnoha mýty, starými i současnými. Opravdu lze tamní přírodu očistit od zavlečených druhů a jak je to ve skutečnosti s pověstným australským suchem?
Vždy jsem toužil spatřit jednou jižní mírné pásmo. Na rozdíl od toho severního není pevnin, které by v této zóně ležely, příliš mnoho. V zásadě jen Patagonie s Ohňovou zemí, oba ostrovy Nového Zélandu, Tasmánie a jihovýchodní cípek Austrálie. Řada věcí, na které jsme od nás ze severu zvyklí, je u protinožců zcela jinak. Krom vrcholů hor neleží v jižním mírném pásmu v zimě sníh, a pokud náhodou napadne, záhy sejde. O to dramatičtější jsou větry, ženoucí se v zeměpisných šířkách dalekého jihu, „řvoucích čtyřicítkách“ a „ječících padesátkách“, s rychlostí a dynamikou u nás nevídanou. Je překvapivé, že na Kerguelenách, souostroví v jižním Indickém oceánu, jsou i všichni motýli opěšalí? Ty, kteří se pokusili vzlétnout, odehnal vichr kamsi daleko nad oceán.
Stromy jižního mírného pásma neztrácejí na zimu listí a jsou stále zelené, snad jen v zimě o tón smutněji. Jeden druh jižního buku, tasmánský Nothofagus gunnii, spíš velký keř než strom, který v tamním podzimu přece jen žloutne a opadává, budí vlny nadšeného zájmu, obyvatelé Hobartu jezdí na nezvyklou podívanou do hor a celé divadlo s nadšením fotografují. Co by asi říkali dejme tomu říjnu na Karlštejnsku! Je ostatně pozoruhodné, že listnaté stromy v Evropě na podzim převážně žloutnou, zatímco v Číně, Japonsku a zejména Severní Americe většinou červenají, jako by se domluvily na barevném sladění – jakýkoli ryze existenční důvod…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu