Nevlastní sestra Opencard

Budík je neúprosný. Zvonění mě probralo ze zvláštního snu, který jsem celý strávil s třináctiletou. Nikoli dívkou, pochopitelně. Filmy od Polanského mám sice rád, ale přece jen. Tahle má navíc pubertu dávno za sebou. Jmenuje se Octopus Card a pochází z Hongkongu. Její národnost však není důležitá, spíše její zmíněný věk.

Rychle obléknout, první schůzku mám totiž za necelou hodinku v centru. Dobíhám tramvaj, řidič ochotně počká. O pár minut později přikládám k elektronickému zařízení u východu kartu velikosti kreditky, pípnu a vystoupím.

Rychlým krokem míjím koloniální budovu parlamentu, ve které se v 90. letech právě o mé noční společnici hodně mluvilo, a vcházím do nákupního centra. Člověk, s nímž mám schůzku, je též dochvilný, ostatně je to Brit a k tomu ředitel veledůležité společnosti.

Vzájemné představování, výměna vizitek, objednání kávy. Oba se snažíme o nevázanou a hlavně uvolněnou konverzaci. Dotyčný je navíc současným poručníkem mé třináctileté společnice, kterou kromě mne využívá dalších sedm milionů lidí a s jejíž pomocí uskuteční ročně transakce za 70 miliard korun.

Přemýšlím, čím bych ho tak navnadil a pobavil, aby naše konverzace byla co nejpříjemnější. Napadá mne spásná myšlenka. Zkusím mu vyprávět příběh o nevlastní sestřenici hong¬kongské karty Octopus, která pochází z Prahy. Jmenuje se navíc podobně, Opencard. A jak po chvíli zjišťuji, vzal jsem to za správný konec.

Pan B. C. se občas doslova rozchechtá. Nic podobného neslyšel. Že celý projekt Opencard stál podle jednoho z auditů téměř 900 milionů korun, považuje za něco nemožného. V Británii stojí vydání průkazu totožnosti kolem 75 centů a náklady na tuto kartu nemohou být vyšší. Dozvídám se, že systém průkazky na veřejnou dopravu a zároveň elektronické peněženky funguje v bývalé britské kolonii už třináctý rok. Že zpočátku šlo o neziskový podnik, po vstupu dalších dopravců však vznikla akciová společnost, která pochopitelně potřebovala začít vydělávat. Prospěch přece musely mít obě strany, veřejnost i provozovatelé Octopus Card. V duchu se pousměji, zase jsem si vzpomněl na Prahu.

Lidé mohou elektronickou jízdenkou platit nejen v tramvajích, ve vlacích či v lanovce a na lodích, ale také v supermarketu, drogerii, na parkovišti nebo v knihovně. Stačí jen přiložit a pípnout. A pokud si chcete dát kávu a nemáte hotovost? Jdete do kina? Ke všemu vám stačí Octopus. Celkem ji můžete použít v 2500 provozovnách či obchodech.

Už dost! Doslova zakřičím a pan B. C. neskrývá překvapení. Snažím se mu vysvětlit, že mne nemůže takhle týrat. Že už jsem měl takový podivný sen a teď tohle. A že kdyby tohle všechno slyšeli obyvatelé Prahy, vzali by zřejmě pražskou radnici útokem.

Celý projekt v Hongkongu zahájili primárně s anonymní kartou, která neobsahuje žádné osobní údaje. Stačí přijít k některému z prodejních míst, složit depozit a začít používat. Vy nebo kdokoli jiný. Je to vaše věc. Pokud však chcete více výhod i jistot, pořídíte si kartu, kde jsou na čipu uvedeny vaše údaje. Díky propojení s peněžními ústavy, dnes jich je celkem 22, se karta Octopus stala skutečnou elektronickou peněženkou.

Náš čas vypršel, musíme se rozloučit. Cestou zpátky domů se zastavím v drogerii. Při placení kartou Octopus zjistím, že jsem v minusu. Musím tedy skočit do jednoho z obchodů nabízejících základní sortiment potravin či občerstvení, abych kartu dobil. Jsou doslova na každém rohu a fungují 24 hodin denně.

Den mi utekl jako nic, dokonce jsem se tentokrát více než těšil do postele. Třeba se mi totiž zase bude zdát o mé třináctileté, no, krásce ani ne, ale příjemné a užitečné společnici určitě. S úsměvem na rtech usínám. A rozzářenou tvář jsem prý měl celou noc. Asi se mi zdálo o možnosti platit s touto kartou i v taxíku, když jsem se vracel z nějakého flámu. Uprostřed noci jsem se ale celý zpocený probudil. Měl jsem totiž pocit, že se nacházím v Praze a místo Octopus držím v ruce Opencard. Naštěstí jsem zase rychle usnul. Navíc bez obav z toho, kde se ráno probudím.

ROBERT MIKOLÁŠ,
zpravodaj Českého rozhlasu v Hongkongu