Drzouni z ateliéru

Paprsky stroboskopu bijí do očí. Nad animací města, které jako kdyby vypadlo z dávné počítačové hry, se vznáší kříž řádu německých rytířů. „Introvertní disko,“ štěká do zběsilého elektronického základu zpěvák. Texty se hemží odkazy na Star Trek nebo Hvězdné války a naplno rozehrávají rejstřík generace, jež vyrůstala na sklonku devadesátých let se samozřejmým připojením na internet. Synonymem pro věčný život se tak může stát třeba heslo IDDQD, které vám v počítačové hře Doom zajistí nesmrtelnost.

Foyer pražské MeetFactory prosycuje laciné neumětelství, přiznaná inspirace úpadkovou kulturou, drzost, ale vzduchem zároveň vibruje vzrušující nejistota, čeho jsme vlastně svědky. Je to performance, rozhýbaný videoart, nebo koncert?

„Nejsme kapela v pravém slova smyslu,“ charakterizuje Schwarzprior zpěvák Tomáš Motal. Trojlístek spolužáků a kamarádů spolu začal hrát až poté, co byli loni nuceni ukončit provoz vlastní galerie Závodník a neměli do čeho píchnout. Vizuální stránka je od jejich hudby neoddělitelná a společně s nimi pozorujeme trend, který začíná být na české scéně stále znatelnější. Zažíváme třesk kapel, jejichž členové sice vzešli z výtvarné scény, ale hudbu neberou jako bokovku. Mají ambici se jí plně věnovat, pouze vše vzali za jiný konec, než je u nás běžné.

Lokální česká scéna ukázkově trpí všemi problémy malého rybníku, který se ani…