Sedím v irské krčmě pod Pražským hradem, u nohou se mi válí plné nákupní tašky. Mám od nich vytahané ruce, ty poslední roky jsem tátovi musel nosit nákupy. V téhle čtvrti obchody s jídlem nejsou, tahám tašky až ze Smíchova.
V malostranském paláci, kde táta dělal celé roky domovníka, jsem se ale dozvěděl, že ho odvezli do nemocnice. Tak špatně to s ním vypadá. Uboze! Že by se už konečně dočkal?
Než vyrazím do nemocnice, musím napřed zkontrolovat myšlenky a obrousit emoce. Proto tahle chvilka v hospodě. Hůř jsem si ale snad vybrat nemohl. Lokál obsadili britský rowdies. Právě kolem Hradu vede jejich pivní štreka za kurvama. Snad jít jinam? Ne, všude ten samý řev z televize a rádia, pizzerie, taverna, mexická hospoda, nebo tenhle hnusný podnik, všechno jedno.
A přitom právě sem jsme s tátou a mámou a ségrama chodili na nedělní obědy. Tady byli všichni chlapi strejdové a ženský tety. Kolikrát se tu náš drahej táta namazal a já pro něj pak chodil. Nijak jsme domů nespěchali, táta se svými přáteli dál kul pikle proti režimu, já tajně upíjel pivo u výčepu. Nejstarší kluci nám malým vždycky dali napít ze svého. Největší psinu samozřejmě měli z toho, když se nějaký prcek strašlivě opil.
No jen se neudus nostalgií, kreténe, říkám si, určitě je to teď lepší než tehdy. Tehdy se o pár ulic dál, v kasárnách s rudou hvězdou v průčelí, stravovala sovětská posádka. Drželi českou gubernii na uzdě. Tehdy to byl horor, globalizovaný sajrajt, co dnes…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu