Kosmopolitický imperativ

Evropa hoří. Země EU se rozhodly přisunout řecké vládě hasicí přístroje v podobě miliardových úvěrů. Jenže zdrojem finančních rizik nejsou jen krachující státy, ale i nové mocenské poměry mezi státy. Řecko ze sebe dlouho setřásalo nadvládu cizích – Turků – a teď má pocit, že je podrobeno „přátelské nadvládě“ EU. Počátkem května v Aténách hořely banky a byli i mrtví. Je to trpké ponaučení: po celé Evropě se nahromadila silná zlost, která se s politikou radikálních úspor, již jsme právě odstartovali, může lehce překlopit do sociálních nepokojů. A finanční spekulanti si dál vesele hrají na „potápění zemí“.

Najednou se vynořila budoucnost, v níž se rozpad EU může stát skutečností. Jenže tato skutečnost neplyne z řecké tragédie ani z rizika řetězové reakce spuštěné trhem, která by mohla zasáhnout Portugalsko, Španělsko, Itálii či Irsko a ve svých důsledcích ohrožuje stabilitu eura. To není to největší nebezpečí na obzoru. Mnohem větším nebezpečím je fakt, že finanční krize přerůstá do existenciální krize Evropy, neboť evropské vlády – především německá kancléřka Angela Merkelová – pomíjejí základní zákon evropské politiky, který zní: nikdy žádnou krizi nenech odeznít bez užitku, protože je to příležitost podat velký výkon, budovat politickou spolupráci a posílit Evropu!

Kůň a kočár

Při zavedení eura mnoho ekonomů moudře varovalo: startovat měnovou unii…