Obrátila se na mě kamarádka jako na odborníka na dvojnictví. Dozvěděla se totiž, že ve městě, v němž žije, má prý dvojnici, na vlas jí podobnou, ale zatím ji ještě nepotkala.
Nu nepokládám se za experta, přestože se mé romány a povídky hemží dvojníky a dvojnicemi jako kdysi hotelové pokoje štěnicemi. Ale něco přece jenom vím. Když jsem byl na vojně, upozornil mě kaprál z Plzně, že mám v Plzni dvojníka. Však mě to nijak nevzrušovalo, protože jsem přesvědčen, že každý máme svého dvojníka, stejně jako máme přiděleného anděla strážce, ale taky vlastního čerta našeptávače. A s touhle podivnou trojicí procházíme životem. Ale teď je načase říct, jak jsem k tomu přišel.
Můj dědeček z matčiny strany byl strojvůdcem. Bohatě se oženil, vzal si sudetskou Němku se statky v Lanškrouně, o které ovšem po válce přišla, a byla ráda, že zachránila holý život. Ale to je jiná historie. Chci jen říct, že dědeček se nemusel strojvůdcovstvím živit, jezdil, protože miloval lokomotivy. Na počátku minulého století jezdil například taky po slavné trati z Vídně do Terstu. A když se jednou vrátil po dlouhé noční jízdě, zjistil až v depu, že zas potkal cestou sebevraha. Na počátku minulého století byl tento typ sebevraždy v Rakousku-Uhersku módní tak jako v tom čase v Paříži absint. Lokomotivní kolo gilotinovalo hlavu, která se pak za vlasy přichytila zespodu na lokomotivní trup. Hlavy se tenkrát pohřbívaly v pietních dřevěných krabicích, ale protože byly až na nepříliš početnou výjimku neidentifikovatelné (těla sežrala při trati divá zvěř), pohřbívaly se do bezejmenných hrobů označených jen kovovými štítky s datem sebevraždy. Dodnes najdete na brněnské Centrálce skromné svaté pole s těmito štítky.
Ale zpátky k dědečkovi. A chci teď jen potvrdit, co už dávno víte. Ano, vylovil zpod trupu lokomotivy svou vlastní hlavu, totiž neidentifikovatelnou hlavu sebevraha, který mu byl, aspoň tou hlavou, podobnější než on sám sobě. A s jakým zděšením o tom mluvil! Ale na druhé straně zas věděl, že anděl nad ním bděl, takže ta hlava nebyla jeho, ale jen toho dvojníka. Ale poblíž stál taky čert a jenom čekal na svou příležitost. A dočkal se jí až o mnoho let později. Dědeček totiž, než tu hlavu pohřbil, tak ji nechal vyfotografovat. A ta fotografie pak omylem skončila na oválném obrázku na dědečkově hrobě. Byl to nepochybně čertovský kousek. Však bezpečně vím, že dědeček by proti tomu nic nenamítal.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].