Hlas tvého pána

Všichni známe ten obrázek stařičkého gramofonu, u jehož amplionu sedí pes a naslouchá hlasu svého pána. Ale sotva by někoho z nás napadlo, že je to mimo jiné i dojemné podobenství socialistického občánka a jeho komunistické vrchnosti. Chci tím jenom říct, že komunistická vrchnost kdysi dala rozvěsit do všech obcí celá stáda amplionů, jež sloužily tomu, aby aparátčíci mohli kdykoli vstupovat do života svých občánků. A ampliony rozmístili tak, aby bezpečně zahlučily každý kubický metr a aby nebylo před nimi úniku, když hlásné trouby na Prvního máje verbovaly do průvodů a jindy zase do různých brigád a ideologických akcí.

Dnes ve městech a obcích, jejichž zastupitelstvo respektuje základní principy svobodné demokratické společnosti (a těch je většina), slouží místní rozhlas už jen tomu, aby informoval občany v případě vážného nebezpečí, povodní, požárů anebo třeba havárie atomové elektrárny. Totiž jeden ze základních principů, na nichž spočívá svobodná demokratická společnost, je možnost svobodné volby. A to se týká i volby informací. Když například nemám zájem číst všechny ty tiskoviny, které se nám denně vrší ve schránkách, přemístím je hned do kontejneru. A když už nemám chuť sledovat předvolební mač v televizi, jenom stisknu knoflík a jakýs byl, Paroubku?

Ale před vykřikujícími ampliony není kam utéct. V některých obcích pokračují totiž úředníci dál v socialistické tradici hlasitých vstupů občanům do života, a to na ulicích i na zahrádkách (ty ampliony jsou prostě všude) a pootevřenými okny přímo do bytů. A někdy dokonce i v několika směnách - ráno, odpoledne i vpodvečer. Začínají hudebním vstupem, který je dán hudebním vkusem úředníků, a pokračují místním zpravodajstvím doplněným o reklamy. Nejhorší na tom ale je, že v obcích, v nichž přežívá ten relikt socialistické minulosti, si značné procento občanů za těmi ampliony stojí, je na těch úředních relacích už závislé jako na nějakém každodenním seriálu. A svým způsobem je to horší než obliba Třiceti případů majora Zemana, protože ta se týká jen stoupenců starých pořádků a my ostatní se tomu můžeme pečlivě vyhnout.

Ale převažují chválabohu obce, v nichž si zpravodajství zvolilo diskrétnější média. Žijeme totiž v zemi, v níž vstup státu do poklidného občanského života by měl být co nejdiskrétnější. Tím se lišíme od minulosti, v níž kolektivismus byl nadřazen individuální svobodě. Ale chraplavý křik amplionů si o tom myslí svoje.