Celý jeho pozdější život předznamenala účast v protinacistickém odboji v posledních dvou letech války. Jako člen ilegální mládežnické organizace Předvoj a vydavatel časopisu Boj mladých byl Kosík v listopadu 1944 zatčen gestapem a uvězněn nejdříve na Pankráci, a potom v Terezíně. Tam 2. května 1945, na samém konci války, zažil popravu svých kamarádů z Předvoje. Do smrti se jim potom cítil zavázán.
Hned po osvobození vstoupil do KSČ a zapsal se na pražskou filozofickou fakultu. Zažil ji v její slavné i rozporuplné době, kdy tam vedle sebe učili Jan Patočka, Otakar Odložilík, ale třeba i supermarxista Arnošt Kolman. Kosík se přiřadil k mladým komunistickým práčatům, strana ho dokonce vyslala na dva roky na studia do Sovětského svazu. Když v roce 1952 nastoupil do Kabinetu pro filozofii ČSAV, počítalo se tam s ním jako s ortodoxním stalinistou. Sám proti tomu tehdy nic nenamítal.
Z onoho kabinetu Kosíka na konci šedesátých let, po konci pražského jara, vyhodili. V mezidobí se přihodilo cosi, co z režimního filozofa udělalo úplně jiného člověka.
Jak se filozofie učila opět myslet
Kosík myslel vážněji a opravdověji než většina jeho filozofických současníků. Marxismus pro něho nebyl spikleneckou řečí těch, kdo toužili prodrat se k moci. Bral ho doopravdy: buď funguje, nebo ne. První silný signál, že je s teorií něco v nepořádku, se dostavil v polovině 50. let, když se…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu
