Nebyl jenom Brežněv

Když si Češi chtějí stavět americký radar, musím přehodnotit svůj názor na události roku 1968. Cožpak jsme my neměli tenkrát právo na obranu svých strategických zájmů? Nebo Američané můžou a my ne? Víš, jsem dokonce rád, že se Češi takto zachovali. Svalili mi kámen ze srdce. Už se před nimi necítím vinen za rok 1968.“ Je leden 2008 a tato slova v Moskvě pronáší muž, který kdysi v Československu pracoval. U stolu s ním sedí Leonid Šinkarjov, novinář, zpravodaj listu Izvěstija, nositel titulu Legenda žurnalistiky, muž, který dvacet let sbíral materiál o okupaci ČSSR v roce 1968, přítel cestovatelů Zikmunda a Hanzelky; muž, který zná Čechy lépe než jeho kolega z kavárny. Ten ve chvíli, kdy vyslovil svůj výrok – podle Šinkarjova typický pro velkou část současné ruské společnosti hledající znovu kult síly –, ještě netušil, že se stane závěrem Šinkarjovovy rozsáhlé práce Všecko jsem skoro zapomněl. Pokus o psychologickou skicu událostí v Československu 1968.

Nechci nic českého
Šinkarjov nelíčí jenom známé události pražského jara, jde mu skutečně o psychologii srpna 68, o lidi, které zasáhl, o jejich postoje, pohnutky a samozřejmě osudy a životní peripetie. Jeho práce ke všemu známému o oné době přidává to, co zatím nebylo moc vidět. Pestrou paletu skutečných lidí, nejen politiků. Nahrál hodiny záznamů s Dubčekem, Černíkem, Havlem, Hájkem, Jakovlevem, Mazurovem, Mlynářem,…