Hlavně že funguje

Od prvního projevu Baracka Husseina Obamy ve funkci amerického prezidenta se toho čekalo mnoho. Čekalo se toho asi příliš. První prezident černé pleti. Konec osmi let vládnutí mimořádně neoblíbeného George W. Bushe. Amerika ve dvou válkách a propadající se do ekonomické krize. Více než milion lidí shromážděných v centru Washingtonu a visících novému prezidentovi na rtech. „Zřejmě nešťastnější dav, jaký se v hlavním městě kdy sešel,“ popsal paradox úlevné katarze v těžké chvíli týdeník Time.

Tíha okamžiku byla zřejmě příliš velká. Soudce John Roberts omylem přehodil pořadí slov v ústavou předepsaném slibu. Obama měl text naučený a soudce opravil, pak to ale oba nervózní muži stejně popletli. Prezidentova žena Michelle, která držela v rukou Bibli, na niž její manžel přísahu skládal, se v tu chvíli neubránila pocukávání koutků v záchvatu smíchu. Přísaha se musela druhý den v Bílém domě opakovat.

Následný inaugurační projev měl ovšem daleko k veselé taškařici. Proslov byl velmi temný v líčení současného stavu Ameriky a zároveň velmi odhodlaný a optimistický v okamžicích, kdy popisoval víru ve schopnosti Američanů svoji temnou hodinu překonat. „Je čas odložit dětinské spory,“ ohlásil nový prezident rozchod s minulostí a načrtl základní rysy svého vládnutí, jak je u inauguračních projevů zvykem.