Vlídnost

Šest výstav v těchto týdnech připravil fotograf Jindřich Štreit. Tři z nich, výstavy v Litovli, v Kroměříži a Brně, kladou důraz na snímky z chátrajícího Bruntálska v době normalizace. Nebyly vytaženy k listopadovému výročí z hlubin archivu. Zájem o Štreitovy fotografie je stálý a neochabuje. Tu a tam se ozývá, realisticky i žárlivě, že je „přeštreitováno“. Jak je možné, že v době, která nutí pořadatele výstav i jiných žánrů ke změně za každou cenu, v čase, kdy se vše omrzí a ohledí, zůstává popularita Jindřicha Štreita trvalá? O dobré fotografy přitom není nouze.

Listuji štreitovskou monografií, procházím výstavami a vysvětlení se mi ukazuje nabíledni: za oblibou Štreitových fotografií tkví autorova vlídnost k lidem a ke světu. Ne snad shovívavost; základní vrstva snímků nám připomíná, že jsme stejné podstaty jako opilci z Jiříkova, jako pošetilí instruktoři civilní obrany a funkcionáři z Kněžpole, že sdílíme stejný úděl jako dobytče vlečené v Lomnici na porážku.

Na fotografické pozvánce ke kroměřížské výstavě stojí u zanedbaného sadu v předjarním dni chlapec veselého pohledu – doručovatel socialistického tisku. RUDÉ PRÁVO na nás pohlíží nevýhrůžně, působí možná směšně, spíš úsměvně. Tak je sejmul disident a vězeň Štreit, neschopný nenávisti.

Lidé nenávidí s chutí a samozřejmě. Jeden kolega mi naléhavě položil otázku: „Koho ty vlastně nenávidíš?“

Způsob, jímž Jindřich Štreit fotografoval za normalizace, evokuje nejkrásnější z hesel listopadových dní 1989 „nejsme jako oni“. Ale probouzí i otázku – jací vlastně byli „oni“? Moje maminka dostala v roce 1958 od školských úřadů vyrozumění: „Vašemu odvolání se nevyhovuje. Na jedné straně byl hodnocen prospěch Vaší dcery, na druhé straně soukromopodnikatelský charakter otcovy činnosti.“ Nakonec mne přijal kovaný komunista Jaroslav Dostál na jedenáctiletku v Jevíčku, po roce zpět do Brna jiný komunistický ředitel, Krajským výborem KSČ respektovaný básník, vězeň z Mauthausenu Rajmund Habřina.

V debatách o konci socialismu pozoruji truchlivý nedostatek schopnosti rozlišovat. I na univerzitních seminářích, kde je jemné rozlišování povinné, studenti reprodukují absolutně černý homogenní obraz let 1948–1989. Štreitovy vlídné fotografie jsou pro ně zjevením, berou chuť snadno šmahem soudit. Jen ať je přeštreitováno.

Příští týden píše Petra Procházková.