Kam jde vývoj?

Za první republiky u nás s výjimkou Emanuela Rádla nebylo progresivnějšího a vlivnějšího evangelíka. Jako teolog, filozof a vysokoškolský učitel měl zvlášť velký vliv mezi mladými, kteří ho považovali za pokračovatele T. G. Masaryka. Jeho kniha z roku 1930, nazvaná prostě Masaryk, patří dodnes k nejlepším, jaké byly o prvním prezidentu napsány. S Rádlem od roku 1927 vydával inspirativní Křesťanskou revui a působil v Akademické YMCE, která usilovala o výchovu křesťanské inteligence. Příběh zvlášť podstatný pro dnešní dobu se však v jeho životě začal psát až za druhé světové války, kterou strávil v USA, z větší části jako profesor teologie a křesťanské etiky na Princetonské univerzitě.

Do vlasti se vrátil až v roce 1947, netknutý protektorátní totalitou, čímž si někteří jeho kritičtější současníci vysvětlovali jeho až příliš optimistický názor na totalitu, která aktuálně nastupovala z Východu. Zdálo se, že Hromádka si z exilu přivezl nefalšované „mnichovské trauma“ zakonzervované v podobě z podzimu 1938. Zradu Západu si vyložil nikoli jako zradu konkrétních politiků a názorových proudů, které představovali, ale jako kompromitaci demokratických principů a Západu jako takového. I když potom Daladier a Chamberlain politicky padli a vystřídali je politici, kteří porazili Hitlera a umožnili tím obnovu Československa, Hromádkovo trauma zahrnulo i je. Po roce 1945 se to…