V patách sovětského vojáka

Historici přinášejí inspirativní pohled na naše dějiny

Český vztah ke konci druhé světové války je dodnes zatížen hromadou mýtů a nesmyslů, ať už vznikly spontánně nebo byly dílem bolševické propagandy. Jak se ukázalo třeba při oslavách šedesátého výročí osvobození, dosud nevíme, jak vlastně na zlomové jaro 1945 pohlížet: přinesly nám sovětské tanky svobodu? Anebo nás Rusové přišli schlamstnout, a tudíž bychom měli onu dějinnou chvíli vnímat především jako přechod od jedné totality ke druhé? S tím souvisí další otázky: stali jsme se na sklonku války obětí velmocí, které si rozdělily sféry zájmu? Anebo si za únor 1948 a více než čtyřicet let trvající postavení sovětské gubernie můžeme (spíš) sami? Odpovědi lze hledat v nové knize kolektivu historiků vedených Vítem Smetanou a Jaroslavem Hrbkem Draze zaplacená svoboda – Osvobození Československa 1944–1945.

Kvetly šeříky

Politické okolnosti pádu ČSR pod sovětskou nadvládu zpracovalo po roce 1989 více autorů (za všechny zmiňme Tomana Broda), Smetanova a Hrbkova dvoudílná práce však představuje první skutečně obsáhlou syntézu. Autoři zde výslovně konstatují a dokládají to, co by v současném Putinově Rusku bylo zřejmě považováno za „protizákonné zkreslování dějin“. V pojetí politického vedení SSSR a zejména J. V. Stalina přinášela Rudá armáda do střední a východní Evropy kromě osvobození od nacistické tyranie též porobení tyranii bolševické: někde okamžitě, jinde s účelovým odkladem. Nicméně sovětská sféra vlivu sahala pro Stalina vždy tam, kam vstoupila noha sovětského vojáka.

To konstatování jistě není převratné, ale může být (a v Česku také dodnes bývá) relativizováno z morální pozice: byli jsme zbaveni nacismu i díky obrovským sovětským obětem a odhodlání rudoarmějců. Jen na našem území jich padlo 140 tisíc. Vzhledem k tomu se zdá nevkusné mluvit jedním dechem o osvobození a příchodu totalitarismu. Jenže hrdinství řadových důstojníků a pěšáků přímo nesouvisí s imperiálními zájmy jejich vůdců. A jak píší Hrbek se Smetanou, „v globální válce … vyřadili Spojenci z boje za cenu několikanásobně menších ztrát téměř stejný počet nepřátelských vojáků jako Rudá armáda. Proto místo úžasu nad počtem padlých je namístě vyjádřit spíš lítost, že obětí bylo tolik, a pochybnost, zda jich tolik opravdu být muselo.“ Jinak řečeno, ptát se, nakolik přispěl k počtu obětí sovětský způsob vedení války, je zcela legitimní – a naopak je absurdní automaticky odvozovat od počtu mrtvých „sovětskou nezištnou obětavost“.

Deprimovaný vězeň Masaryk

Další klišé, které kniha podkopává, se týká Jalty. Ve veřejném mínění stále přetrvává názor, že na jaltské konferenci v únoru 1945 se „o nás bez nás“ (stejně jako v Mnichově) rozhodlo o našem poválečném osudu. Z Hrbkovy a Smetanovy knihy ovšem vysvítá něco jiného: údajnou osudovost Jalty je třeba odmítnout, Západ (tj. Britové a USA) na Krymu Československo neobětoval a žádné rozdělení sfér vlivu nepřijal. Na pádu země pod sovětské područí měla naopak zásadní podíl čs. exilová politická reprezentace v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která v úzkých vztazích s Moskvou spatřovala jedinou možnost zajištění národní bezpečnosti a sama sebe nakonec vmanévrovala do stavu naprostého podřízení Sovětům.

Vystihuje to kromě mnoha jiných situací (třeba odtržení Podkarpatské Rusi) i smutná příhoda z konference OSN v San Francisku na jaře 1945, které se účastnil ministr zahraničí Jan Masaryk a z níž Anthony Eden telegrafoval do Londýna: „Chudák Masaryk je tu deprimovaným vězněm Rusů.“ Po jednom jednání tamtéž si Masaryk stěžoval americkému diplomatovi Charlesi Bohlenovi: „Bohlene, co může člověk dělat s těmihle Rusy? Zčistajasna jsem dostal od Molotova nótu, která pravila, že Československo musí hlasovat pro sovětský návrh ohledně Polska, jinak ztratí přátelství sovětské vlády. Co je to za způsob chování k zemi, která se snaží být přátelská?“ Politici věděli už v roce 1945, co v praxi znamená úzká orientace země na Moskvu. Přesto z toho nebyli schopni vyvodit důsledky a dál vycházeli vstříc komunistům. Po osvobození v zemi budovali omezenou demokracii a KSČ de facto zajistili bezproblémové převzetí moci v roce 1948. Jejich selhání bylo fatální.

Hrbkova a Smetanova práce je v řadě ohledů inspirativní, její nevýhodou je pouze tradiční bolest českých odborných prací o dějinách. Některé kapitoly (například o karpatsko-dukelské operaci) jako by nebyly psány pro normálního čtenáře, ale spíš pro zapáleného člena klubu vojenských dějin či pro kolegy v příslušném historickém ústavu. Jako by stylistická úroveň a poutavost textu byly něčím, čemu se má pravý tuzemský akademik (chce-li si zachovat vážnost) zdaleka vyhnout.

JAROSLAV HRBEK, VÍT SMETANA (PLUS S. KOKOŠKA, V. PILÁT A P. HOFMAN): DRAZE ZAPLACENÁ SVOBODA – OSVOBOZENÍ ČESKOSLOVENSKA 1944–1945, I + II
Paseka, dohromady 712 stran

Autor je redaktorem ČRo Rádio Česko.