Dovolená za 300 miliard

Kdo jsou a jaké mají motivace Topolánkovi prázdninoví společníci

Místopředseda sociálních demokratů

Milan Urban

tráví dovolenou v Toskánsku s jedním z nejvlivnějších mužů ČEZ

Vladimírem Johanesem

. Přitom pár dnů předtím Urban ve sněmovně protlačil zákon – ve formě Ústavním soudem zakázaného přílepku –, který Johanesově firmě, mimochodem nejbohatšímu a nejmocnějšímu českému podniku, přihraje sedmdesát miliard korun. To byl počátek „prázdninové aféry“ vlivných politiků, lobbistů a podnikatelů. Dnes už víme, že spolu s bývalým a možná budoucím premiérem

Mirkem Topolánkem

se v malebném italském městečku Monte Argentario sešli lidé, kteří mají co do činění s rozhodováním o osudu státních obchodů v minimální výši tři sta miliard korun. A z řady indicií tušíme, že ta luxusní dovolená byla pro řadu z nich jakýmsi korupčním dárečkem od byznysmenů, kteří chtějí se státem ony výnosné obchody uzavřít. Z chování osazenstva jachet a vil a z jejich vzkazů, ať do jejich dovolenkového času nestrkáme nosy, je zřejmé, že zdejší politici považují společné prázdniny s uchazeči o státní miliardy za něco zcela normálního.

Na jachtu a na ruku

Toskánské dovolené Mirka Topolánka, Milana Urbana a dalších předcházely podle informací Respektu dvě individuální návštěvy. V Monte Argentariu vlastní od loňska vilu – za pět milionů eur – bývalý ministr dopravy Topolánkovy vlády

Aleš Řebíček

. Ten v první půli července najal soukromý tryskáč, kterým z Prahy přiletěl podnikatel

Roman Janoušek

, strávil v Řebíčkově vile dva dny a pak se stejným letadlem vrátil do Česka. Monte Argentario navštívil v tu dobu také vlivný lobbista a právník blízký sociální demokracii Miroslav Jansta. Ve městě strávil dva dny a navštívil na jachtě Vladimíra Johanese. Teprve o týden později přijela fotografiemi zdokumentovaná „výprava“ Mirka Topolánka. Šlo skutečně o společnost velmi vlivných lidí, které spojuje řada obchodních zájmů.

Jméno jednoho z jachtařů – Jiřího Hodače – je většině veřejnosti naprosto neznámé. Jiří Hodač pochází z Teplicka a udělal kariéru spolu se svým rodákem Alešem Řebíčkem. Z nižšího manažera evropské firmy Marius Pedersen, zabývající se likvidací odpadků, se stal v roce 2006 Řebíčkovým náměstkem a dostal k rozhodování klíčové věci ministerstva. Podepisoval miliardové investice do českých dálnic. Patřil mezi strůjce pro stát nevýhodné smlouvy o dálničním mýtném s firmou Kapsch, měl na starosti miliardové výdaje na výstavbu železničních koridorů. Ale co je důležitější, připravoval privatizaci ruzyňského letiště, zakázku, kde vláda čekala výnos až sto miliard korun – dokonce byl členem dozorčí rady letiště. Stejně tak připravoval podklady pro privatizaci Českých drah, respektive její nákladní dopravy, očekával se zisk patnáct miliard korun. Poté, co byl loni v listopadu Řebíček odvolán z funkce, opustil ministerstvo i Hodač. Vrátil se do firmy Marius Pedersen – a tato společnost před měsícem postoupila mezi tři finalisty „státní zakázky století“ – likvidace ekologických škod v odhadované ceně přes sto miliard korun.

Další firmou, jež v téhle zakázce postoupila mezi vyvolené, je J&T, podnik, který zároveň deklaroval zájem o privatizaci pražského letiště. Takže další informace, jež gradovala význam toskánské dovolené, je zjištění médií, že vila, kterou si pronajal Marek Dalík a v níž bydlel během pobytu Mirek Topolánek se svou přítelkyní Lucií Talmanovou a svými syny, patří utajené společnosti zaregistrované v Lichtenštejnsku a že smlouvu o letošní koupi vily zprostředkoval významný manažer J&T Ondřej Popelka. Mirek Topolánek jako možný premiér by měl silný hlas v tom, komu přiklepnout zakázky na likvidaci ekologických škod a komu prodat letiště. Jenom tyto dva obchody představují sumu kolem dvou set miliard korun.

J&T má však další obchodní zájmy. Ty souvisejí s firmou ČEZ, tedy s dalšími turisty v Monte Argentariu, šéfem ČEZ Martinem Romanem a hlavní postavou zahraničních investic ČEZ Vladimírem Johanesem. Společnost J&T koupila nedávno společně s ČEZ německé hnědouhelné doly za deset miliard korun. Měsíc poté zakoupila firma slovenských majitelů Jakaboviče a Tkáče za dvacet dva miliard druhou největší českou energetickou společnost International Power Opatovice a dohodla se s ČEZ, že mu část společnosti prodá. Zjednodušeně řečeno, ČEZ a J&T spolu budují impérium, které bude mít pod kontrolou většinu výrobců elektřiny a tepla v Česku. Zájem politiků by přitom měl směřovat obráceně. Nedávat občany všanc ČEZ, ale vytvořit konkurenční prostředí. Ani ODS, ani ČSSD proti vzniku supermonopolu nezvedly jediný hlas protestu. Naopak, před měsícem přikleply společnosti ČEZ zásluhou Milana Urbana a Martina Římana přístup k dalším sedmdesáti miliardám korun v podobě emisních povolenek (nebo je to spíš tak, že obraly státní kasu o 70 miliard vybraných od ČEZ na emisních povolenkách, což je v době hroutících se státních účtů mimořádná zpráva). Přítomnost Topolánka a Urbana v Toskánsku může svědčit, že politici – ať vyhraje sociální demokracie nebo ODS – půjdou energetickému gigantu ČEZ na ruku dál.

Rumunské kouzlo

Otázka je, jak taková aliance podnikatelů, lobbistů a politiků vzniká. Zkusme to v tomto případě rekonstruovat podle veřejně dostupných informací. Vladimír Johanes byl ještě v roce 2003 majitelem relativně bezvýznamné reklamní společnosti Grey, a jak sám v jednom z pěti dostupných drobných vyjádření tisku tvrdil, vydělával peníze hlavně obchody s ruskými společnostmi. Jakými, to už neřekl a dnes není možné se jej zeptat, je mimo dosah jakéhokoli telefonu. Nicméně v obchodním rejstříku najdeme nějaká spojení na ruské firmy přes jeho manželku, ale jde o tak nevýznamné firmy, že i na vyhledavači Google o nich není ani zmínka.

V tom samém roce se ale Johanes stal poradcem tehdejšího ministra průmyslu Milana Urbana. Nevíme, jestli je to pravda, nicméně tuzemská média už roky spekulují, že právě Johanes měl jako Urbanův poradce zásadní vliv na jmenování Martina Romana šéfem ČEZ. Je to hodně pravděpodobné. Po nástupu Romana do funkce udělal v ČEZ kariéru i Johanes. Stal se členem statutárních orgánů významných firem patřících ČEZ. Třeba Severočeských dolů nebo Škody Praha. A také hlavním vyjednavačem ČEZ v zahraničních akvizicích. Podle řady neoficiálních informací stál za investicemi ČEZ v Rumunsku, Bulharsku, je hlavním vyjednavačem uvažovaných investic ČEZ v Turecku nebo Rusku – všechno dohromady za desítky miliard korun. Zjistit u Milana Urbana, proč si vybral Johanese jako poradce, není možné, nezvedá telefon. Stejně tak Martin Roman. Johanes se nakonec stal tak nepostradatelnou osobou, že jako poradce pokračoval i u dalšího ministra průmyslu Martina Římana z konkurenční ODS a dnes radí i úřednickému ministrovi Vladimíru Tošovskému.

Kouzlo jeho úspěchu se u ani jednoho z ministrů nepodařilo objasnit. Nicméně řada znalců společnosti ČEZ mimo mikrofon upozorňuje, že právě skrze zahraniční podniky ČEZ v Rumunsku a Bulharsku mohou téci peníze do tuzemských stranických pokladen. Zjednodušeně řečeno, zatímco v Česku by vyplacení třeba sta milionů korun z pokladny ČEZ nějaké poradenské nebo právnické firmě mohlo vzbudit zájem finančních úřadů, nebo dokonce policie, v Bulharsku nebo Rumunsku nic takového společnosti ČEZ nehrozí. Důkazy žádné nemáme. Nicméně základ aliance Urban, Topolánek, Dalík, Johanes a Roman je vcelku přehledný.

Další malý medailonek si mezi milovníky toskánských prázdnin zaslouží Roman Janoušek. Ten se sice s Mirkem Topolánkem minul, ale jeho role při přípravě privatizace ruzyňského letiště je dnes předmětem vyšetřování švýcarské prokuratury, stejně jako více než dvě stě milionů korun, které si Janoušek uložil se dvěma vysokými pražskými magistrátními úředníky ve Švýcarsku a jejichž původ nikdo z nich neumí vysvětlit.

Aleš Řebíček se jako ministr dopravy podílel na přípravě privatizace letiště i ČD Cargo. Příběh bývalého ministra dopravy by vůbec vydal na samostatný text (viz článek Podivuhodná kariéra bratří Řebíčků, Respekt 29/09). Dodnes, ani na opakované dotazy, nevysvětlil ani Mirek Topolánek, ani nikdo další z ODS, jak se z neznámého muže vyšvihl na post ministra, který rozhodoval o stamiliardových investicích či obchodech. Významnějším podnikatelem se stal v půli této dekády, kdy obchody jeho firmám začali přihrávat jeho spolustraníci a vládci Ústeckého kraje. Nicméně ani tehdy nešlo o nijak závratný byznys, nejvyšší kšeft měl hodnotu sto padesáti milionů korun. Řebíček prý po nástupu do vysoké politické funkce svůj podíl ve firmě prodal. Nicméně „jeho“ firma Viamont pak získala především od „jeho“ ministerstva dopravy během tří let zakázky v celkové výši devíti miliard korun. Mimochodem, Řebíček loni za prodaný podíl ve firmě dostal čtvrt miliardy korun. Podle finančních analytiků je to záhada. Pokud by se akcií zbavil před nástupem na post ministra dopravy (kupec je mohl splatit až později), nemohly mít takovou hodnotu. A jestli podíl prodal potají až loni, tak lhal a jako ministr opravdu přihrával zakázky své vlastní firmě.

Dalíkova cesta

Není vůbec jasné, proč se zmíněné osobnosti v Monte Argentariu sešly. Třeba tam skutečně jen trávily volné dny, třeba se scházely k řešení těch nejtemnějších korupčních obchodů. V každém případě by aktéři měli být schopni ušetřit nás tápání a svoje prázdniny přehledně vysvětlit. Mirek Topolánek se uchází o křeslo premiéra, a pokud se jím stane, bude rozhodovat o obrovských státních penězích. Milan Urban má ambice jen o jednu vládní příčku nižší. To, že se nikdo z přítomných veřejně činných osob nijak nesnaží toskánskou tlačenici vysvětlit, je problém, který jen veřejnost znovu a znovu utvrzuje v podezření, že na jachtách a ve vilách Monte Argentaria se domlouvaly nějaké nečisté věci.

Pokusme se prověřit, jak důvěryhodné je jejich zdůvodnění společné dovolené, pronájmu vily, jachet či aut. Proč to dělat jednoduše, když to jde složitě. Asi tak by se dalo popsat chování Mirka Topolánka a jeho nejbližšího spolupracovníka Marka Dalíka při dovolené v Itálii. Podivnost jejich chování vynikne zvláště, když se podíváme, jak se pronájmy vil či jachet běžně zařizují.

Nejprve k vile. K domu s azurovým bazénem a neméně azurovým výhledem se lze dopracovat pomocí několika kliknutí myší či pár telefonáty – a samozřejmě příslušné sumy za pronájem. Vily v Toskánsku či přímo v okolí Monte Argentaria nabízí řada českých i zahraničních společností, zvláště britských – Britové totiž do Toskánska rádi jezdí. „Je to velmi exkluzivní lokalita, odpovídají tomu ceny, ale vilu si lze pronajmout snadno,“ telefonuje z Londýna Hamish Tabor, šéf britské společnosti Dimore Italiane, která má přímo na svých stránkách právě teď v nabídce dvaadvacet překrásných rezidencí přímo v lokalitě a celkem jich tam podle Tabora pronajímá třicet. Také italských společností působí na místě samozřejmě celá řada – italská La Dolce Villas nabízí v místě tucet luxusních domů. A nakonec člověk nemusí volat ani do ciziny, stačí si trochu poklikat v českém Googlu, během pár sekund vypadne třeba pražská firma DC Service – Holiday Villas, jejíž pracovník zodpovědný za pronájem vil Pavel Vaňous do telefonu ochotně sděluje volné termíny a týdenní poplatky. „Cena záleží na poloze vily, ale průměr je 80 až 120 tisíc korun týdně,“ říká Vaňous.

Existuje tedy mnoho snadných, zcela průhledných cest, jak si na léto pronajmout vilu v Toskánsku či přímo v Monte Argentariu. Jenže Marek Dalík se vydal po cestě složité a naprosto neprůhledné – jak řekl, vila se mu zalíbila při jeho zimní návštěvě a pronájem mu následně zařídila „Italka, která se motá kolem“, a to přesto, že dům běžně není k pronajmutí, jak mu ona dáma sama sdělila a jak to potvrdili českým novinářům také tamní realitní agenti. Smlouvu pak uzavřel s neznámou lichtenštejnskou firmou Raben Anstalt, která nemá ani vlastní webovou stránku, navíc za cenu, jež není v lokalitě zcela běžná. Zmiňovaná agentura Dimore Italiane nabízí domy podobné velikosti a vybavenosti za šedesát tisíc eur měsíčně, Dalík ji od lichtenštejnské firmy dostal za polovinu. A jako koruna všeho vyšlo najevo, že pro Raben Anstalt koupi vily letos na jaře zprostředkoval bankéř finanční skupiny J&T.

Otázek tedy zůstává nezodpovězená celá řada: především, kdo je ona dáma? Kolem čeho a koho se „motá“? Proč vlastník domu, o němž se všeobecně ví, že vilu nepronajímá, učinil výjimku? Proč vilu Dalík nepronajal průhledným a jednoduchým způsobem? Dalík na tyto otázky neodpovídá. „Už jsem vše sdělil a předložil,“ píše v SMS. „Šel jsem stejnou cestou jako ostatní Češi tam.“ A ani Mirek Topolánek tyto nelogičnosti nevysvětluje – prý už všechno ke své italské dovolené řekl na zvláštní tiskovce po návratu. Jenže tam kromě stížností na „estébácké a neoestébácké metody“ a dvou čísel (ubytování na měsíc ho i s partnerkou a dvěma syny stálo 3300 eur a projížďky na jachtě odhadem třicet tisíc korun) nevysvětlil nic. „Na mediální spekulace nereaguji,“ trvá na svém Topolánek. Takže znova – proč se těmto spekulacím raději nevyhne a nepronajme si dům běžným způsobem? „Nic jsem nevybíral, nezařizoval, nepronajímal. Dům se mi podle fotek a popisu prostě líbil,“ říká Topolánek.

Ztracen v Lichtenštejnsku
Zvýšený dohled nad tím, kde, s kým a za kolik tráví politici dovolenou, je ve světě naprosto běžný. Pro srovnání – francouzský prezident Nicolas Sarkozy musel předloni vysvětlovat, kolik přesně a zda vůbec platil za dům a soukromou pláž v New Hampshiru patřící bývalému manažerovi Microsoftu Michaelu Appeovi. Britský expremiér Tony Blair zase několikrát čelil kritice kvůli dovoleným ve svém oblíbeném Toskánsku, až jednou pozval reportéry přímo na návštěvu. Nelibost Blair kupříkladu vyvolal tím, že se nechal hostit ve státní rezidenci – novináři se pak ptali, proč mají za Blairovu dovolenou platit italští daňoví poplatníci.

Blair i Sarkozy navzdory pochybnostem přesně věděli, u koho bydlí a čím se dotyčný zabývá, a s nimi to věděla i veřejnost. Mirek Topolánek nic takového říci nemůže. Markuse M. Haslera, majitele firmy Raben Anstalt, která vlastní luxusní toskánskou vilu, a dalších pěti společností, v nichž prokazatelně figuruje (jeho jméno eviduje lichtenštejnský úřad dohlížející na finanční trh), nikdo z lidí, které kontaktoval Respekt v Lichtenštejnsku, nezná. A to ani ti, kteří se pohybují v příslušných kruzích. „Nic mi to jméno neříká, o těch firmách jsem ani nikdy neslyšel,“ říká do telefonu Wolfgang Frey, ekonomický reportér deníku Lichtensteiner Vaterland, který je s desetitisícovým nákladem v knížectví největší. Ani stručné pátrání, které Frey pro Respekt podnikl, nepřineslo ovoce. „Poptal jsem se, ale bez výsledku,“ říká Frey. „To je zvláštní, Lichtenštejnsko není zrovna velké. Na druhou stranu právě teď tady nikdo nemá chuť vyprodukovat nějaké další skandály v době, když se tolik mluví o našem daňovém systému.“

Nic nevědí (nebo nechtějí prozradit) ani v asociaci sdružující firmy podobného druhu, jako jsou společnosti, v nichž Hasler figuruje – tedy tzv. trustees neboli firmy, které se živí tím, že, zjednodušeně řečeno, pro někoho dalšího spravují jeho majetek a případně investují jeho peníze. „Znám osobně zástupce větších firem, ale pana Haslera nikoli, nevím ani, v jaké oblasti působí,“ říká Clemens Laternser z asociace. Není obvyklé, že by v asociaci neznali svoje členy, ale věřme, že jde o známou lichtenštejnskou zdrženlivost. V každém případě Hasler, který pronajal Dalíkovi vilu, zůstává tajemným mužem. Nic nepomáhají ani letmé stopy jeho činnosti (nebo jeho zjistitelných spolupracovníků) v Česku. Ani v Česku Haslera buď nikdo nezná, nebo se nechce vyjadřovat, což je třeba případ Ivany Kulhavé, která v tuzemsku prý zastupuje jeho zájmy.

Otázka je, jak pátrání kolem dovolenkové story dopadne. Z příběhu v médiích zmizel Milan Urban, přitom jeho účast je kvůli jeho povolenkovému dárku pro ČEZ klíčová. Prostě oznámil, že udělal chybu, a od té doby nebere telefony. Stejně tak nereagují Hodač, Johanes nebo Topolánek.

Média zatím nepřinášejí žádná převratná odhalení. Zabývají se třeba významem čárky ve jménu v anglickém znění smlouvy. Prý to není obvyklé. Celý případ začíná být trochu rozmlžený, informace či spekulace se rozbíhají do mnoha stran, potvrzených faktů ubývá.

Možná proto, že došla munice muži, který aféru rozpoutal a možná z pozadí režíroval. Generál Karel Randák, bývalý šéf rozvědky, přišel během dvou let už s druhým odhalením (prvním byla schůzka Šloufa s Weiglem v hotelu Savoy před prezidentskou volbou), které otřáslo politickou scénou. Je velice pravděpodobné, že případ „toskánská dovolená“ dopadne stejně jako hotel Savoy. Skutečnou podstatu události, její význam a souvislosti se nedozvíme.

Je tu jedno řešení, které mají v rukou politici. Toskánskou dovolenou spojují především veřejné zakázky a státní obchody. Dokud politici neschválí zákon, který umožní, aby se informace o veřejných zakázkách staly skutečně veřejným vlastnictvím, podobných dovolených ještě zažijeme řadu. Paradoxem je, že s nápadem na zákon přišla Topolánkova vláda před dvěma lety. „Nakonec jsem zjistil, že není politická vůle takovou normu prosadit,“ komentuje to tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek, který návrh inicioval.