Co zastaví Andreje Babiše

Pavel Pohůnek (61) má radost. „Přiláká to turisty a místní tam třeba najdou práci,“ rozpřahuje ve své kanceláři ruce starosta tisícihlavé středočeské obce Olbramovice. „A vůbec, mít tu sídlo nejbohatšího člověka, to bude pro vesnici plus.“ 

To, o čem pan Pohůnek mluví, skutečně nemá v širokém okolí obdoby. Opuštěný lihovarnický areál Čapí hnízdo na kraji obce se mění ve velkoryse pojaté „kongresové centrum“ pro manažery, vybavené chovnými stájemi pro nejrůznější zvířata či rozlehlým rybníkem ke koupání. Na projekt má padnout odhadem až sto milionů a jak naznačil i starosta, velkou pozornost budí i majitel toho

všeho, proslulý byznysmen

Andrej Babiš

(55).

Nový soused totiž nekoupil v Olbramovicích jenom zchátralý lihovar. Skutečný poprask mezi místními propukl ve chvíli, kdy se rozšířila zpráva, že přicházející miliardář chce kromě Čapího hnízda koupit i zdejší zemědělské družstvo obhospodařující tisíce hektarů v okolí.

Dobrý soused
Věci se daly rychle do pohybu. „Prodávat jsme vůbec nechtěli, firmě se dařilo,“ říká ředitel družstva Josef Šembera.„Byla to ale nabídka, která se neodmítá.“ Ta suma prý zdejším lidem vyrazila dech – své podíly v družstvu, rozdané počátkem devadesátých let jako náhrada za komunisty ukradený majetek (viz rámeček Žraloci v JZD), mohli rázem zhodnotit zhruba za desetinásobek reálné hodnoty. Díky tomu si Andrej Babiš na schůzce družstevníků v místní sokolovně plácl s většinou z pěti set podílníků a v současné době už má koupeno prakticky od všech. Zlatý déšť v podobě více než sto dvaceti rozdaných milionů zajistil Babišovi do budoucna kromě vlády nad družstvem i mimořádně vřelé vztahy s novými sousedy.

Milionové nákupy u zemědělských družstevníků a stomilionová investice do Čapího hnízda jsou zajímavé především jako symbol podnikatelského úspěchu, který nemá v Česku obdoby. Jeho finále sledovali Češi v přímém přenosu před pár týdny, kdy na očích všem a s posvěcením antimonopolního úřadu spolkla Babišova firma Agrofert svého největšího konkurenta Agropol. Mamutí podnik v rukách jediného muže se stal vedle ČEZ nejvlivnější firmou v Česku. Babišovo impérium dnes sahá od strategických chemiček přes zemědělská družstva až po velké potravinářské koncerny. V číslech jde o víc než dvě stě firem s ročními tržbami kolem sto padesáti miliard korun. Babiš zaměstnává víc lidí než mladoboleslavská Škodovka a své peníze investuje už i v dalších čtrnácti evropských zemích.

Ta strhující kariéra se ale neobjevila z ničeho nic a k jejím spoluautorům patří, jak dnes víme, také dlouhá řádka tuzemských politiků. A také další věc se zdá stále jasnější: české zemědělství se pod Babišovou taktovkou zcela zásadně mění a tuhle proměnu ve finále pocítí úplně každý – ať už při výletech na český venkov nebo jen při obyčejném nákupu potravin se značkou „czech made“.

Životodárné sklady

Pro pochopení toho, co Andreje Babiše přivedlo až na dnešní výsluní, je potřeba vrátit se na chvíli do poloviny devadesátých let, kdy se v Česku poprvé začíná mluvit o dravém Slovákovi s českým pasem, a ještě dál, do časů tuhého socialismu, kdy syn někdejšího komunistického prominenta získává první potřebné kontakty.

Babiš si mezi zdejšími podnikateli získal poměrně rychle zvučné jméno. Šlo o jeho zarputilý styl vyjednávání, kořeněný českými i slovenskými vulgarismy, práskáním do stolu, nebo Babišovu kromobyčejnou pracovitost (běžně prý pracuje i osmnáct hodin denně). Absolventi Babišových pracovních schůzek mluví svorně o jeho perfektním přehledu v agendě a svazcích detailistických tabulek a grafů, které vždycky nosil na jednání.

Když Babiš přichází natrvalo v roce 1994 do Česka, má už jako jeden z mála podnikatelů solidní zkušenosti se sférou velkého byznysu. Babišův otec vyjednával za socialistické Československo podmínky mezinárodního obchodu a svého syna nechal vystudovat prestižní gymnázium v Ženevě. Do obchodování se Babiš junior pustil velmi brzy. Jako manažer slovenského podniku Petrimex, zajišťujícího pro komunistickou ČSSR zahraniční obchod s chemikáliemi, strávil řadu let v „kapitalistické cizině“. A jak se později ukázalo, jeho misi poznamenala i údajná spolupráce s StB, u které byl evidovaný jako agent Bureš.

Babišova hvězdná polistopadová kariéra začíná právě v Petrimexu, když počátkem devadesátých let vytváří z jeho české pobočky samostatný podnik pod vlastní kontrolou. Jeho slovenští kolegové tehdy mluvili o krádeži, Babiš ale nikdy nepřekročil hranice zákonů své doby. Pochybnosti o penězích použitých k nákupu firmy Petrimex rozptýlil tvrzením, že mu pomohli někdejší spolužáci ze švýcarského gymnázia. Přestože pak média narazila při ověřování původu švýcarských investic na velké nejasnosti, Babišova firma s novým jménem Agrofert nabírá na síle.

V jejím portfoliu se postupně objevuje několik chemických fabrik, potravinářských společností a také něco, co mnozí zemědělští ekonomové označují za skutečný klíč k Babišově současnému triumfu: svého času zdánlivě bezvýznamné podniky zajišťující zemědělcům výkup a skladování sklizně. Do svého majetku jich postupně získává desítky, dnes patří Agrofertu skoro polovička všech zemědělských skladů po celých Čechách i Moravě.

Brzy se ukazuje, o jak cenný kapitál se jedná.

„Stačí si uvědomit, že když nemáte kam odvézt úrodu, jste nahraní,“

říká zástupce Asociace soukromého zemědělství ČR

Jan Miller

.

„Skladů v Česku není moc a jsou daleko od sebe. Doprava je drahá a zákonitě tak jezdíte do toho nejbližšího, jehož majitel si může tím pádem diktovat podmínky.“

A Babišův diktát podle dalších farmářů brzy získal konkrétnější obrysy.

„Kdo chce využívat jeho služeb, musí kývnout i na nákup osiva a hnojiva z dalších firem Agrofertu,“

potvrzuje nezávisle na sobě hned několik zástupců zemědělských družstev. A klíčovou roli v prohlubování závislosti na Agrofertu hraje podle nich i další Babišův vynález – tzv. zelené úvěry. Princip je jednoduchý: na jaře nabízí Agrofert osivo i hnojivo zdarma s tím, že zemědělec zaplatí až na podzim po sklizni. Háček je v tom, že prodat následně musí právě skladům Agrofertu, a to za cenu, jakou si podnik nadiktuje.

„Tohle je závislost, ze které se člověk špatně vymotá, a řada zadlužených podniků spadla následně Agrofertu do rukou,“

říká zemědělec z družstva s podobným osudem.

Jméno – stejně jako ostatní – uvést odmítá s tím, že Babišovi se v branži ani do budoucna nevyhne a šéf Agrofertu „svým protivníkům nezapomíná“. O tom se ostatně přesvědčil i Respekt, se kterým Babiš v minulosti vedl už celkem sedm soudních sporů. Šest z nich Respekt vyhrál a Babišovi podle všeho leží verdikty dodnes v žaludku. „Šmejdíte po našich firmách a hledáte negativa. Váš plátek mě xkrát poblil a nemám zájem se s ním o ničem bavit,“ nezapře v textové mobilní odpovědi na žádost o rozhovor svou pověst jadrného mluvčího.

S politiky tančím
Vraťme se ale k Babišovým skladům a tomu, v čem všem jejich hodnota spočívala. Roli tu sehráli totiž i lidé pracující v zasedačkách českého parlamentu.

Babiš proslul mezi zdejšími podnikateli i nebývalou schopností naklonit si politiky. A bylo přitom vedlejší, zda šlo o levici nebo pravici. Jen namátkou – jako o „dobrém rodinném příteli“ o Babišovi mluví bývalý ministr vnitra

Ivan Langer

z ODS, stejně jako svého času zástupce stejného rezortu a pozdější premiér

Stanislav Gross

. A s výjimkou

Jaroslava Palase

, s nímž svedl neúspěšnou přetahovanou o petrochemický gigant Unipetrol, se Babišovi dařilo být zadobře prakticky se všemi ministry zemědělství.

To samozřejmě neslo své ovoce. Jen namátkou – v Česku donedávna platily vůbec nejpřísnější podmínky pro výkup obilí v celé EU. Nezabíhejme do podrobností, jedná se však o to, že stát, vykupující od zemědělců přebytky, platí dvě různé ceny – za kvalitní „potravinářskou“ a méně kvalitní „krmnou“ pšenici. I když onen „kvalitativní“ rozdíl je často minimální, v ceně výkupu jde však o tisícikorunu za tunu, a vezmeme-li v potaz, že se vykupovalo i milion tun ročně, ve hře jsou řádově miliardy.

A právě tady leží politická nahrávka na smeč pro majitele skladových ploch – jednoduchým postupem lze totiž pšenici ve skladech vyčistit, dosáhnout lepších hodnot a z „krmného“ obilí udělat „potravinářské“. Když tak například stát v minulosti několikrát rozhodoval o mimořádných výkupech statisíců tun obilí s podmínkou, že musí jít o potravinářskou kvalitu, přihrával stamilionové zisky firmám jako Agrofert nebo Agropol. Souhrnná čísla o tom, kolik si firmy na podobných obchodech vydělaly, dnes nejsou k dispozici. A politici dodnes odmítají přesměrovat část dotací na program výstavby soukromých skladů samotných zemědělců. Protože ve starých zemích EU jde o zcela běžnou věc, nabízí tuzemská zarputilost jediné vysvětlení: jde o pokus blokovat konkurenci vlivným a zavedeným bossům, jako je Andrej Babiš.

Zisky v řádu stamilionů přinesly Agrofertu i další obchody, například bez výběrového řízení přiklepnuté zakázky na vývoz pšenice do Běloruska v letech 1999 a 2000. V politické podpoře Babišova úspěchu ale zdaleka nejde jen o tak konkrétní věci. „Babiš a jeho Agrofert je produktem politiky, která se nezměnila prakticky od revoluce a která spočívá ve vytrvalé podpoře velkých zemědělských družstev,“ říkají dnes zemědělští experti. Jak známo, v konkrétním případě jde například o usilovné – a prozatím úspěšné – české sabotování snahy EU o dotační znevýhodnění velkoprůmyslových zemědělských podniků oproti drobným rodinným farmám. Díky tomu směřuje dnes zhruba osmdesát procent všech v Česku rozdávaných zemědělských dotací (letos 36 miliard) na účty patnácti set největších firem. Celkem jich přitom v Česku hospodaří zhruba dvacetkrát tolik.

Ve výčtu dobrých kontaktů Andreje Babiše bychom mohli pokračovat. Například zmínkou o jeho vztahu s šéfem antimonopolního úřadu

Martinem Pecinou

, s nímž – jak objevila a popsala média – se scházel na tajných schůzkách u benzinek v době nedávného kontroverzního slučování Agrofertu s Agropolem. Jak už bylo řečeno, Pecinův úřad tu fúzi nakonec povolil i přes konstatování, že Babišovo nové postavení nabourá férovou soutěž v šesti různých krajích Česka a v celkem devíti sférách trhu.

„Případný monopol tu nehrozí. Trh musíme posuzovat také jako celek v rámci EU a konkurence tu je,“ opakuje dnes rozhodnutí svého úřadu Pecina, mezitím už novopečený ministr vnitra. S tím souhlasí i řada ekonomů, podle jiných analýz je ale takový výklad přesně na hraně – v malých podmínkách jednotlivých krajů Babiš už dnes většinu konkurence s přehledem zastiňuje. Jde však o mnohem víc. O to, co bude „agrofertizace“ českého zemědělství znamenat nejen pro život farmářů a potravinářů, ale také samotný život na venkově.

Jako v Rusku
Do portfolia Agrofertu dnes patří třicet velkých zemědělských podniků, obhospodařujících víc než padesát tisíc hektarů zemědělské půdy. To se nezdá ve srovnání s celkovými třemi miliony rozorané české půdy nijak moc, zemědělských velkopodniků, jako jsou farmy Agrofertu, je ale mnoho set a přibývá jich. A vnitřní logika velkého podniku přináší jasné výsledky. „Namísto členité krajiny, ve které se daří rostlinám i zvířatům, vznikají dlouhé lány monotónních polí,“ vysvětluje Tomáš Doucha z Ústavu zemědělské ekonomiky. A farmáři z různých koutů Česka dodávají: s velkopodniky řízenými z kanceláří měst se z venkova vytrácí i jakékoli mezilidské vztahy. Na velkofarmách často místní obyvatele střídají za minimální mzdu pracující brigádníci z Ukrajiny nebo Polska.

Trend slučování do velkých celků se dnes objevuje i v jiných zemích EU, nikde ale není tak strmý. Zatímco průměrný zemědělský podnik ve zbytku Evropy obhospodařuje něco přes dvacet hektarů půdy, v Česku je to šestkrát tolik. „S tím propojováním se to poněkud vymklo z ruky,“ říká dnes s citelnou dávkou skepse i bývalý předseda Agrární komory ČR a jeden z někdejších podporovatelů zájmů velkých podniků Václav Hlaváček.„Vytrácí se i schopnost venkova vypěstovat cokoli vlastníma rukama.“

A už zmiňovaný Tomáš Doucha dodává: „Zkušenosti s fungováním podobných kolosů jako Agrofert, které jsou provázané i s dalšími odvětvími průmyslu, v Evropě prakticky nejsou. Něco podobného funguje v Rusku, kde jsou velká zemědělská družstva napojená na firmy jako Lukoil.“ Jasná rizika, či naopak výhody, stejně jako to, zda se podobnou cestou – například díky podpoře biopaliv – vydají i další evropské země, dnes experti popsat neumí.

A stejně tak nemožné je zjistit, co si dnes o Babišově triumfu myslí jeho někdejší podporovatelé.

„Teď tu mám jednání, zavolejte za dvě hodiny,“

říká do telefonu bývalý sociálnědemokratický ministr zemědělství

Jan Fencl

. Později už ale telefon pokládá dříve, než může zaznít jediná otázka.

„Určitě mu to vyřídím a on se ozve sám,“

říká do telefonu žena dalšího exministra zemědělství

Petra Zgarby

. Nikdo už se však neozývá. Sám majitel Agrofertu se – jak už bylo zmíněno – bavit nechce.

Pomůže erár
V tuto chvíli se přitom nabízí i další důležitá otázka: jak dál bude příběh Andreje Babiše pokračovat. Sám podnikatel říká, že po fúzi s Agropolem se chce „na čas uklidnit“ a nechystá žádné další investice. Jak dlouho tento klid vydrží, se ale teprve uvidí. Na program zemědělských témat dneška se totiž dostává i žhavá novinka. „Agendou blízké budoucnosti bude zemědělská půda,“ říká nezávisle na sobě hned několik ekonomů. Pro pochopení té myšlenky stačí jednoduché srovnání – ceny za pronájem zemědělské půdy jsou v Česku zhruba desetkrát nižší než ve starých členských zemích EU a samotný prodej se odehrává na úrovni až pětkrát nižších cen. Do budoucna tak jde o jednu z potenciálně nejvýnosnějších investic. Jak už bylo řečeno, Andrej Babiš dnes kontroluje přes padesát tisíc hektarů, většinu toho má ale zatím jen pronajatou.

V tuto chvíli jde ovšem o pouhé spekulace a sám Babiš o žádných plánech na skupování půdy nemluví. Jak už ale ukazuje příběh Čapího hnízda ze středočeských Olbramovic, pokud by se pro něco takového rozhodl, půjde si tvrdě za svým a peníze nemusí být hlavní problém. Ostatně, jak ukázal i příklad zchátralého lihovaru – vždy je po ruce i pomoc státních úřadů. Se strohým odůvodněním, že „splnil potřebná kritéria“, vybrala loni projekt Babišova Čapího hnízda i komise Středočeského kraje mezi padesáti uchazeči jako ten, který si zaslouží padesátimilionovou pomocnou ruku z eráru fevropských fondů.

ŽRALOCI V JZD
Agrofert Andreje Babiše dnes vlastní třicet různých zemědělských prvovýrob – většinou bývalých JZD. V zemědělském byznysu ale není Babiš zdaleka sám a někteří z expertů i samotných farmářů označují Babiše za „jednoho z těch slušnějších“. Mají tím na mysli především způsob, jakým velcí hráči získávají podíly v zemědělských podnicích. Po revoluci se většina z nich transformovala na akciové společnosti nebo spol. s r. o. A na rozdíl od družstev, kde musí s prodejem a dalšími rozhodnutími souhlasit i ostatní podílníci, je např. akciová společnost mnohem zranitelnější. „Investor skoupí od několika akcionářů jejich podíly, ostatní se leknou a sami začnou za nižší ceny prodávat. Jakmile totiž získáte kontrolní balík akcií, můžete ve firmě navýšit základní jmění a zbývající akcionáře vyšachovat,“ popisuje dnes běžnou praxi jeden z dlouholetých zemědělských manažerů. Kontroverzní praktiky si v českém zemědělství osvojili i čeští politici, když předákům bývalých družstev poskytovali dokonce písemné návody, jak se vyvázat z restitučních nároků. Tahle dlouholetá praxe je dnes předmětem připravované žaloby majitelů půdy u mezinárodního soudu ve Štrasburku. Jak přiznává i ministerstvo zemědělství, ve hře je odškodné minimálně za čtyřicet miliard.