Myška a kočka

V první (a pěkně tlusté) knize věnované sdružení písničkářů Šafrán se její autor Přemysl Houda nezabývá tím, jaká byla poetika Hutky, Merty či Třešňáka, co z jejich písní přežilo dobu zrodu a čím to je. Místo toho zkoumá jinou věc, která stojí za to: povahu sedmdesátých let, z níž se zrodily šafránovské paradoxy. Autorští písničkáři se přece téměř vždycky cítí jako jedineční a nesouměřitelní. Proč tedy najednou založili něco mezi odbory, koncertní agenturou a klubem spřízněných duší?

Klíč k dalšímu paradoxu lze hledat ve výborném oddílu dobových materiálů – často bezděčně zábavných, ať už jde o výstřižky z Melodie nebo spisy StB. Ta druhá otázka zní: jakou povahu měly režimní represe, že se Šafránu přece jen podařilo leccos vydat, zveřejnit, ukoncertovat? Tedy až do doby, než spadla klec.

Potvora zarudlá

„Takové tři Svatoplukovy pruty,“ odtuší Vlasta Třešňák v interview, když má charakterizovat Šafrán. Soubor rozhovorů ukazuje, jak tytéž věci vidí někdy až fatálně rozdílně Jan Burian, Oskar Petr, Dagmar Andrtová-Voňková či Zuzana Michnová. Ale přes různou perspektivu a nespolehlivost paměti se na čemsi shodnou: Jiří Pallas se ujal neoficiálního „manažerství“ Šafránu pod společným logem hlavně proto, aby se snáz pořádaly koncerty a aby pro režim nebylo tak snadné je likvidovat. „Sebeobranný pud“ (Hutka) měl akční zázemí v…