Máme se bát recese?

Na západ od Česka, za oceánem a ještě dál, někde uprostřed Spojených států, řekněme ve statisticky zcela průměrném státě Illinois, má statisticky zcela průměrný stavař jménem Colombo Phase mizernou náladu. Nikdy nepatřil mezi lidi, kteří udělali v životě bůhvíjaké štěstí, aspoň tedy ne na americké poměry. Po nijak oslnivé školní kariéře si našel práci jako stavbyvedoucí v místní firmě, oženil se, má děti, koupil si dům. Má dvě auta, rodina vlastní všechny možné mobily, televize, přehrávače a herní konzoly, jaké jsou v místním obchoďáku k mání. Colombův život by měl být vlastně v pořádku, nic mu nechybí, měl by se cítit o. k. Jenže místo toho jde poslední dobou všechno od desíti k pěti.

Mizernou náladu mají navíc všichni v okolí. V nové předměstské čtvrti, kam se před dvěma lety Phaseovi nastěhovali, teď skoro třetina nových domů zeje prázdnotou. Sousedi byli Phaseovým hodně podobní, přišli sem pár týdnů před nimi nebo po nich, k domům jim pomohla hypotéka od stejné místní banky. Teď je spousta z nich pryč, přestali půjčky splácet a dům zase vrátili. Ani před odjezdem nevypustili vodu z bazénu.

Okna prázdných domů teď slepě odrážejí prázdnou ulici a těch pár nových majitelů, kteří se nastěhovali nedávno, zaplatilo za dům o třetinu méně než původně Phaseovi. To je další varovná zpráva, Colombovi je jasné, že kdyby chtěli teď svoji nemovitost prodat, prodělají kalhoty. A stěhovat se…