Útěky na Sibiř a ze Sibiře
V Česku nevychází příliš nových románů, s nimiž se čtenář sblíží natolik, že je otrávený, musí-li je opustit. Nejde o rozmrzelost, že kniha nabízela možnost úniku a vtahovala do přitažlivého, nedosažitelného světa, v němž se „dobře pobývalo“.
V Česku nevychází příliš nových románů, s nimiž se čtenář sblíží natolik, že je otrávený, musí-li je opustit. Nejde o rozmrzelost, že kniha nabízela možnost úniku a vtahovala do přitažlivého, nedosažitelného světa, v němž se „dobře pobývalo“. Jde spíš o situaci, kdy nám text nečekaně otevřel členitý a komplikovaný prostor, přičemž jsme při četbě překvapeně zjišťovali, že se v něm dokážeme pohybovat, že ho známe, rozumíme mu, jen ho sami neumíme popsat.
Dvoudílný román Martina RyšavéhoCesty na Sibiř má přesně tuhle vlastnost. Podle jednoho ze stručných a zatím nečetných novinových ohlasů „aspiruje na literární událost roku“ – což je pravda, ale je třeba říct proč.
Pohyb, hledání, tápání
Scenárista, režisér a spisovatel Martin Ryšavý (1967) vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK a FAMU (kde teď učí), natočil mimo jiné dokumentární filmy Sibiř – duše v muzeu nebo Afoňka už nechce pást soby. Na Sibiř mezi Jakuty a Evenky jezdil opakovaně a nadlouho od začátku devadesátých let, nejdřív jen s batohem, později s kamerou.
Jeho román se odehrává od roku 1989 do současnosti, je psaný v ich-formě, postavy existují v reálu, mají sice občas změněná jména, ale tak, že se předlohy dají bez obtíží rozeznat. Přitom to není ani autobiografie, ani cestopis, ani dokument o natáčení dokumentů. Je to svébytná próza,…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu