Nedůstojné stalo se samozřejmým

Luboš Dobrovský

(1932) je novinář a politik. Působil v Československém rozhlase a v době normalizace i v nejrůznějších dělnických profesích. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednal odsun sovětských vojsk, vedl Kancelář prezidenta republiky Václava Havla, byl velvyslancem v Rusku a ministrem obrany.

Stokrát to bylo řečeno, stokrát marně. K čemu to je, čemu to slouží, slyšíme-li, jak tomu či onomu jede huba jako šlejfíři? Jak onen či ten vyřizuje si účty se svou malostí, svými mindráky, svou neschopností argumentovat věcně a slušně, vzteklou řečí, koulením očima, máváním rukama, překřikováním moderátora? Pohrdavými úsměšky nad slovy partnerovými?

Jaký je věcný obsah těch výkřiků, těch ideologických floskulí o pravicovosti, levicovosti, těch pomluv a osočování ze lži, ze zlodějen, jak jsme tomu byli opět svědky v neděli před týdnem?

Nepoučili jsme se

Čekáme, naivní voliči těch šlejfířů, plni naděje, že konečně dnes dozvíme se něco, co nás uklidní v tom světě, v němž jsme lekáni krizemi globálně finančními, pirátskými přepady lodí, nesmyslným teroristickým vražděním nevinných, triumfálními výkřiky vítězů voleb, pomstychtivými gesty poražených. A ejhle, dozvíme se jen, že partner politikův, též politik, je lhář, tunelář, člověk nevěrohodný, jemuž jde jen o to, aby jeho lidé, rozumějme členové či sympatizanti jeho strany, nebyli nahrazeni lidmi strany partnerovy. To „nahrazování“ připomíná až příliš věrně čistky časů Gottwaldových, později Husákových. Tehdy také, kdo nesdílel vládnoucí straně příznivé postoje, kdo nebyl jejím členem či alespoň sympatizantem, nemohl být ani primářem, natož ředitelem nemocnice. Jsi v partaji, nejsi v partaji. Jako ozvěna zní mi to v uších.

Poučili jsme se tou minulostí? Chabě jen, když to strpíme. A když navíc dopustíme, aby hradní úředník, nic než pouhý „aparátník“, směl bez napomenutí vyčinit slovy nečesanými, nemytými všem, kdo vidí situaci jinak, než fundamentálně správně vidí ji on. Doplniv svá slova pohledem pohrdavým, sdělí nám, kdo ten tyátr sledujeme, svou jedinou pravdu. Nevkusně arogantně, z moci úřední. Moderátor mu dovolí stavět se do role věrozvěsta nevyvratitelných jistot, aniž by pozdvihl obočí jako výraz podivu nad tónem a nevkusem těch řečí, nad postojem, jenž úředníkovi nepřísluší.

Nedůstojně prezident pohrdá Ústavním soudem, nedůstojně ministr školství pohrdá prezidentem. Nedůstojně poslanci, ba i poslankyně opouštějí své voliče, aniž by opustili sněmovnu, do níž byli opuštěnými voliči zvoleni. Komu to slouží, ptal jsem se na začátku. Komu? No přece těm, kdo sbírají protestní hlasy tou pavlačí zklamaných. Komunisté staří i noví mnou si ruce.

Vyžeňme kupčíky s naší nadějí, s našimi úzkostmi, s naší zvědavostí, s naší dosud nedostatečně uplatňovanou občanskou odpovědností z toho moderního chrámu ovlivňování. Nebo tam přestaňme chodit. Vypněme ten krám a poslechněme si raději polední koncert, nemá-li vedení České televize dost odvahy stanovit zásady slušných a věcných debat.