Udání Milana Kundery

Čtrnáctý březen 1950. Od komunistického puče právě uběhly dva roky a stalinistické zúčtování s třídním nepřítelem vrcholí. Milada Horáková je již půl roku vyslýchána a mučena v ruzyňské věznici. Za měsíc ji čeká soud, za tři měsíce bude spolu s dalšími odsouzenými popravena. Na několika policejních služebnách v Praze probíhají první výslechy deseti hokejových mistrů světa zatčených večer předtím za to, že v restauraci U Herclíků „veřejně pobuřovali proti republice“. Za velezradu budou odsouzeni k mnohaletým trestům, které si zčásti odpykají v uranových dolech na Jáchymovsku. Tou dobou je v tamějších lágrech internováno již více než 10 000 lidí.

Právě 14. března 1950 se poprvé a naposledy protnuly životní osudy dvou mladíků Miroslava Dvořáčka a Milana Kundery. První z nich jen o vlásek unikl trestu smrti a dlouhá léta prožil ve věznicích a pracovních táborech. Ten druhý se brzy poté stal vycházející hvězdou budovatelské literatury a postupně pak jedním z klíčových českých intelektuálů 60. let a světoznámým spisovatelem.

Z několika aktérů tehdejšího dramatu byl Milan Kundera dlouhých padesát osm let pravděpodobně jediným, kdo věděl, co se tehdy na studentských kolejích Kolonka na pražské Letné vlastně stalo. Až letos na jaře z archivů komunistických bezpečnostních složek zcela nečekaně vypadl strojopis úředního dokumentu, který zapomenuté události poodhalil. Vezměme to ale popořádku.