To nejzajímavější je na povrchu

Slova švýcarského biologa Adolfa Portmanna (1897–1982) zní jako z nějakého manifestu: „Je třeba vzdát se rozdělení hmoty a prožívání, niternosti, které vzniklo před 300 lety (pod vlivem Descarta) odštěpením psychické stránky skutečnosti. Vzniká nový pohled na živé a jeho příchod je předzvěstí velkých, dalekosáhlých změn.“

Dnes málem zapomenutý biolog a myslitel je napsal v roce 1965 v eseji, který spolu s jeho dalšími čtyřmi texty uspořádal Karel Kleisner z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy do sborníku Biologie ve službách zjevu.

V eseji Nové obzory Portmann varuje před přílišným zahleděním biologie do fyziologických a chemických pochodů organismu a upozorňuje, že pokud chceme pochopit smysl a účel živých bytostí, nemůžeme pominout projevy jejich přirozeného života. Tedy jejich vnější podobu, kterou tak opěvoval Goethe a jiní němečtí romantici nebo francouzská morfologická škola na počátku 19. století. Proč se ale dnes zabývat učením starým čtyřicet let? Navíc v oboru tak rychle se rozvíjejícím, jako je biologie, které dnes vládne molekulární genetika?

Barvy a vzory

Portmann může zaujmout tím, že – na rozdíl od panující evoluční teorie „sobeckého genu“ – přiznává živým bytostem niternou aktivitu a subjektivní prožívání sebe sama. Upozorňuje, že v opojení nad proniknutím do…