Kolem obchází strašidlo transformace

Nebyly to zrovna povedené Vánoce. Když Doubravka Svobodová, ředitelka pražského Divadla Na Zábradlí, 23. prosince ráno odemkla těžké kované dveře a vstoupila do foyer divadla, šlápla do louže. Voda z prasklého potrubí promáčela dvě patra a zničila počítače. Závěr roku byl vůbec nevydařený. Už na Mikuláše se ředitelka dozvěděla, že částky, kterými Praha každoročně dotuje svých patnáct příspěvkových organizací, byly bez předchozího varování sníženy o pět procent. Přičte-li se k tomu zdražení energií a navýšení DPH, bude v příštím roce divadlo o dva miliony chudší.

„Zrušili jsme jednu premiéru, druhá zůstává ve vzduchu. Pracujeme v úsporném režimu a přitom zběsile hledáme sponzory,“ říká Svobodová. Co by znamenal další krok do minusu? „Jednoduché svícení, žádné přestavby, minimální počet herců. A žádné riskování. Jenže bez hledání a riskování se nedá umělecky náročné divadlo dělat.“ A do třetice všeho zlého: 2. ledna přišel z magistrátu Doubravce Svobodové seznam úkolů na rok 2008. Vedle důstojných oslav 50. výročí divadla a nastudování pěti premiér byl mezi nimi jeden opravdu mimořádný: „Realizovat transformaci divadla na základě schváleného záměru.“ Tento úkol v Praze nečeká jen Zábradlí.

Jak poznat komerci

Vladimír Procházka šéfuje Činohernímu klubu. Mohutný padesátník se zvučným hlasem o sobě tvrdí, že je přívržencem transformace, příspěvkové organizace jsou totiž podle něj pozůstatkem z doby socialismu a mají příliš svázané ruce. Před pěti lety proto souhlasil s tím, aby se v rámci první vlny transformace, kterou naplánoval pražský magistrát, divadlo změnilo na obecně prospěšnou společnost, stejně jako Semafor a Komedie. Jenže ani jako „ópéeska“ si divadlo nemůže vyskakovat. Je totiž větší částí rozpočtu závislé na veřejných penězích, které v rámci grantového řízení mezi rostoucí počet žadatelů rozděluje pražské zastupitelstvo.

Činoherní klub obdržel vloni grant na čtyři roky, letos tedy může být relativně v pohodě. Ne tak Archa, které čtyřletý grant doběhl ke konci roku 2007, od té doby je v platební neschopnosti a neví, zda někdy koncem února dostane žádané peníze. Ocitla se tak poprvé v situaci, kterou zkušení žadatelé o granty důvěrně znají: řízení se opožďuje rok co rok, čeká se totiž na schválení rozpočtu, které na magistrátu probíhá až v druhé polovině listopadu. Leden a únor jsou proto v mnohých kulturních zařízeních mrtvou sezonou, kdy zaměstnanci často ani nedostávají platy.

Radní pro kulturu hl. města Prahy Milan Richter (ODS) namítá: „Granty jsou přece nenárokové, instituce s nimi nemají počítat. Peníze od města jsou vlastně takový bonus.“ Právě loňská žaloba majitele divadla Ta Fantastika Petra Kratochvíla u Evropského soudu, že mu Praha tento „bonus“ nepřidělila, přiměla loni Richtera stávající grantový systém zrušit a pustit se do zásadních změn. Některé jsou jednoznačně k lepšímu, o grantech například poprvé rozhoduje komise složená výhradně z odborníků. Sporné je ale rozdělení grantů do čtyř podskupin, z nichž kritizována je zejména dotace na prodanou vstupenku: o částce, kterou divadlo dostane, rozhodne to, kolik lístků prodá.

Divadelník a člen grantové komise Josef Herman sice není z tohoto způsobu nadšený, na druhou stranu říká: „Je velmi těžké posuzovat žadatele jen podle umělecké kvality projektu. Mezi komercí a nekomercí leží, alespoň pro mne, dosti mizivá hranice a dotace na vstupenku vlastně míří k divákovi. Jsou to peníze na chod jím preferovaného divadla.“ Jiný člen komise Vladimír Just mu prudce oponuje: „Je to pokus, jak umlčet podnikatele, kteří si stěžují, že jsou diskriminováni. Ale čím? Mezinárodní přesah, recenze, účast na festivalech, vítězství v anketách, ceny, to vše jsou přece jasné a měřitelné ukazatele kvality.“ Just si stojí za tím, že hrubá tržba a počet prodaných míst vypovídají jen o prodejnosti, nikoli o kvalitě. „Z veřejných peněz tak dotujeme trh.“

Do vzrušených diskusí kolem této dotace spadají i nešťastné výroky radního Richtera o tom, že provozovat divadlo je stejné jako prodávat rohlíky, s tím rozdílem, že „pekař, bohužel, od města žádné peníze nedostane“.

Zajímáme někoho?

Vraťme se do Divadla Na Zábradlí. 10. ledna odpoledne tu v prázdném, zimně zšeřelém předsálí seděli u jednoho stolu ředitelky a ředitelé pěti pražských divadelních „příspěvkovek“ z osmi, které mají do konce roku 2008 zaniknout. Plánovali společnou strategii pro jednání s magistrátem. „Nevíme, kdo převezme finanční náklady, kdo, kdy a jak vyřeší otázky kolem nemovitostí, nájmu, majetku. Kdo zaplatí odstupné lidem, které bude nutné propustit. A co bude potom? Máme příslib čtyřletého grantu, ale jen ústní, záruky jsme nedostali žádné,“ vysvětluje Doubravka Svobodová.

Radnímu pro kulturu Milanu Richterovi ale transformace náladu nekazí: „V ideové rovině je vše připraveno, náklady spojené s transformací ponese město. Každý z ředitelů si může zvolit, na co se chce transformovat. Další čtyři roky budou mít zaručený grant, pak se zapojí do soutěže.“

Jsou tedy úzkosti ředitelek a ředitelů přemrštěné? „Vůbec nevím, do čeho divadlo vypouštím,“ snaží se to konkretizovat Svobodová. „Teď se mluví o grantu ve výši 90 % současného příspěvku. Ale co když se někdo rozhodne, že nám stačí 50? Potřebovali bychom prostě vědět, zda někoho na magistrátu skutečně zajímáme. A pokud ne, pokud jsou tu jiné priority, mělo by se to říci jasně.“ Onou prioritou je míněna i olympiáda, v souvislosti s jejíž přípravou zatím nebyl navýšen rozpočet města a sebrat by se mohlo – jak tomu obvykle bývá – právě kultuře.

Jenže jak je vůbec možné, že si tak proslulé divadlo, jakým je Zábradlí, vlastně na sebe nedokáže samo vydělat? Momentálně má 87% návštěvnost a finančně je soběstačné z 25 %. Pro srovnání: instituce podobného typu například v Německu vykazují soběstačnost jen mezi 10 a 12 %. Kdyby mělo 100% návštěvnost, za pomoci sponzorů by se při kapacitě 180 míst skutečně mohlo obejít bez veřejných peněz. Jenže vstupenka by pak musela stát 700 korun a dnes je to při systému slev průměrně 150. Průměrný hrubý plat v divadle je přitom necelých 19 tisíc.

Milion a půl pro modelky

Pražský magistrát schválil Koncepci kulturní politiky jako svůj závazný dokument v roce 2006. Marta Smolíková z nadace ProCulture, která se práce na koncepci účastnila, říká: „Ten dokument je výsledkem kompromisu. Volila se co nejobecnější slova, vyhýbalo se definicím. Například toho, co je a není neziskový projekt.“ Právě nejasnou koncepci politikům vytýká ředitel Divadla Archa Ondřej Hrab:„Stávající systém podpory ve skutečnosti tvůrce vyčerpává. Ten, kdo vytvoří kvalitní věc, by měl přece postoupit do vyšší kategorie, dostat šanci své schopnosti potvrdit. Ne se stále znovu a znovu doprošovat a s tím zkostnatělým systémem se rvát. Víte, přes všechno, co jsme dokázali a jaké máme za hranicemi renomé, se může stát, že nedostaneme vůbec nic a ze dne na den zanikneme.“

Členka městského zastupitelstva Jana Ryšlinková (SNK-ED) je děkankou US Business School Praha v Truhlářské ulici a jednou ze dvou zastupitelů (druhým je Karel Jech ze Strany zelených), kteří na zasedání výboru pro kulturu a volný čas hlasují převážně proti. V pracovně, kde jí na stěně visí díla Vladimíra Kokolii a Adrieny Šimotové, vysvětluje proč: „Kulturní politika je z hlediska zastupitelstva redukovaná na rozpočet. Nikdo se nebaví o konceptu, názoru, o tom, co dělá Prahu kulturním městem.“

Největší výhrady paní Ryšlinkové směřují k tzv. partnerství, kdy město podporuje vybrané projekty bez grantového řízení. Loni tak například přispělo dvěma miliony na vánoční trhy, zatímco veletrh Svět knihy dostal 160 tisíc. Na soutěž krásy Elite Model Look padl milion a půl, zatímco Festival německého divadla obdržel necelý půlmilion. Při zasedání výboru jsou, podle Ryzlinkové, zastupitelé ODS a ČSSD vždy jednotní a pro svá rozhodnutí neuvádějí důvody.

„Praha má velice silné kulturní základy, ale i taková města mohou upadat,“ je přesvědčený Robert Palmer, ředitel Direktorátu pro kulturu a památky Rady Evropy, specialista na problematiku kultury ve velkých městech. „Místo komplexního řešení se dává často přednost řadě dílčích opatření, která nemají hlubší dopad. Trvá to třeba deset let, najednou se rozhlédnete a zjistíte, že to, co tu bylo – rozmanitost, tvořivý potenciál –, už tu není.“ Palmer zdůrazňuje, že je třeba mobilizovat všechny síly, spojit se s podobně smýšlejícími lidmi a zapojit do veřejné debaty občany, umělce, média. „V ekologii jsou taková hnutí za změnu běžná, proč by to nešlo i v kultuře?“