Orlosup a slepice

Na jižním pobřeží Kréty je ještě možno pocítit základní elementy života. Hory kamenů a hory vod se tu potkávají na ostré linii příboje. Evropa někde na severu je stejně neskutečná jako Afrika někde na jihu. Je tu jen záliv sevřený čelistmi východního a západního útesu a v tom zálivu čas nemusí být v hodinkách, protože je stále přítomen v pohybu slunce, jehož výška nad obzorem určuje denní život, kdy pracovat, kdy zalézt do stínu, kdy spát. Lidé tu po staletí žili jen z oliv a  ryb. Ani invaze barbarských rekreantů dosud úplně nesetřela sluneční klid, v němž se potkává časnost s věčností. Podobně jako na rozkošných lidových malbách v kostelících vysoko v horách, kde na sebe svatý Jan Křtitel s jednou hlavou na míse a druhou už vítěznou znovu na krku, svatý Jiří drtící draka-ďábla i žehnající svatý Mikuláš berou podobu místních venkovanů.

Spíš než na základech pradávných staveb si člověk uvědomí historii této kultury při pohledu na nádherně rovné nosy místních školaček, jejichž klasické profily jako by vypadly z antických váz. Pamětníkům v horských vesnicích dosud zní v uších výstřely pušek, které za války vzali do rukou dokonce i mniši z horského monastýru na obranu svého ortodoxního světa před fašistickými vetřelci.

Na krétském venkově jako by život ještě jednoduše dával smysl. A věci běžného života tu pro uspěchaného Středoevropana nabývají symbolických významů na každém kroku – ledňáček, letící drahokam nad šedou vodou, krab táhnoucí kořist do šera pod kamenem, chobotnice, kterou jsi vždy viděl jen mrtvou na ledové tříšti, se ti dívá přímo do očí s otázkou: co jsme si my dva? A především orlosup – pták, který může být orlem i supem, lovit i žrát mršiny, ten který vynáší želvy do výšky a tříští je o kameny, přízrak, který prý náhlými nálety shazuje lidi z útesů – ten teď sedí na střeše stodoly a dívá se na hejno slepic v ohradě zakryté drátěným pletivem.

Nic se neděje, nic se nemůže dít. Mír je bezpečný jako ta rezavá síť. Jsme těmi slepicemi, které z chatrného bezpečí hledí na dravce? Jsme tím orlosupem, který už dva dny nežral a zvažuje, zda by jeho pařáty ty dráty přece jen neprotrhly? Jsme na obou stranách v okamžiku, který nebude trvat věčně, ale bylo by krásné, kdyby trval. Jsme v azylu pomíjivém jako náš pobyt zde, jako náš pobyt na zemi. A polední slunce bije stejně na orlosupa jako na slepici. Je třeba zalézt do stínu.