Sarajevo natřené na růžovo

Sarajevský rodák Igor Štiks (1977) je oslavovaný jako jeden z vycházejících talentů současné jihoslovanské literatury. Za román Eliášovo křeslo obdržel několik prestižních cen, včetně té za nejlepší chorvatskou prózu roku. Udělení bylo provázeno hodnocením, že kniha „mistrovsky pojí intimní drama s nadčasovými otázkami skrze osud jednoho člověka a velký milostný příběh nemluví jen o osobní tragédii, ale i o tragédii města, národa a kontinentu“.

Očekávání jsou tedy veliká, zvláště když jméno překladatele do češtiny Dušana Karpatského nese pečeť nesporné kvality. Bohužel, v tomto případě jako záruka Karpatský zklamal. Osud rakouského spisovatele Richtera, který prochází rozpadem manželství i tvůrčí krizí a vydává se hledat svůj tajemný původ do Sarajeva, kde právě vypukla válka, je totiž zajímavý z úplně jiného hlediska než z toho literárního.

Čekající pistolka

Na románu nejdřív upoutá nabubřelý styl. Štiks vede vyprávění střídavě v první a třetí osobě, ale neopouští přitom hystericky ublíženou pózu okořeněnou ironickým posměchem. Od začátku upozorňuje na „dramatickou osudovost“ příběhu, který musí být vypovězen, třebaže je hrdina na konci sil: „Nač to vše, když stačí stisknout kohoutek? Občas mě napadne, že píšu ze strachu před koncem, na němž mě čeká má věrná pistolka, klidná, protože ví, že to, co…