Líbavá Kozlov
Auto šplhá do kopců, v nichž pramení řeka Odra. Kola drnčí na asfaltu, z něhož vystupují panely původní betonové cesty, po níž prý jezdívaly tanky. V automapě z těch let tato silnice chyběla, respektive končila někde u městečka Potštát a vynořila se až kousek před Olomoucí.
Auto šplhá do kopců, v nichž pramení řeka Odra. Kola drnčí na asfaltu, z něhož vystupují panely původní betonové cesty, po níž prý jezdívaly tanky. V automapě z těch let tato silnice chyběla, respektive končila někde u městečka Potštát a vynořila se až kousek před Olomoucí.
O tom, co se nacházelo na bílém místě, kterým nezakreslená silnice s přísným zákazem zastavení procházela, se nemělo vědět. Kdokoli tam zastavil, třeba kvůli defektu, byl okamžitě eskortován pryč. Líbavá Kozlov nebyla vesnice, ale vojenský újezd, kterému vládl náčelník, a místní lidé si raději moc nepouštěli hubu na špacír. A tak se ta oblast stala místem mýtů. Skoro každá věta o tom místě začínala slovem – prý. Prý tam mají celé město, paneláky a všechno. Prý tam mají bunkry, v nichž přežijí atomový útok. Prý tam jsou v lesích jezera motorového oleje, který vypouštějí z náklaďáků a tanků jen tak do země. Prý tam vozí z jejich země holky, které dělají oficírům kurvy. Prý tam bombardují. Prý tam někdo zabloudil a už nikdy nevyšel ven. Prý tam mučí a popravují neposlušné vojáky. Prý tam mají balistické střely s jadernými hlavicemi v podzemních silech nebo na tahačích nebo jen tak na dešti celé rezavé. Prý ani naše vláda a armáda neví, co tam mají a co tam dělají. Prý tam rostou největší houby na světě. Prý tam loví vysokou zvěř samopaly a pstruhy ručními granáty. Prý… říkali jsme si a drželi jsme nohu na plynu, aby nám žigulík cestou do kopce nechcípnul.
Tahle základna, kterou se nikdo neodvážil základnou nazvat, nebyla nikdy dobyta. Jak taky dobýt něco, co neexistuje? Oni si jen to všechno tajné, co tam měli, zase odvezli a zanechali po sobě jen ta olejová jezera a vydrancované paneláky. Mýty vyvětraly, lidi tam chodí na houby a nikdo se už neptá: Zastřelili tam někoho? Mučili tam někoho? Byly tam ty chuděry holky? A jak to bylo s raketami a hlavicemi? Ví to dnes naše vláda a armáda? Kdo na to odpoví? Ticho, jako by o tom bylo zakázáno mluvit ještě dnes.
Možná bychom se mohli zeptat toho jejich raketového generála, kterého si naši sociální demokraté pozvali, aby nám udělal přednášku o nebezpečí cizí vojenské základny na našem svrchovaném území. Co by nám asi řekl o „vojenoj báze“ u Líbavé Kozlova? Asi že se tam líbali a kozlili, hráli na balalajku, jedli uchu a šči a bránili mír. Kam se hrabou Američani se svým předem profláknutým radarem.
Příští týden píše Petra Hůlová
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].