Jak svítit a topit zadarmo

Když se šel před třiceti lety průměrný Američan vyčurat, spláchl za sebou takovým množstvím vody, které jakémukoli obyvateli zeměkoule stačilo k pití minimálně na čtrnáct dní. Z mohutných rezervoárů se do mísy řítil proud dvaceti šesti litrů průzračné tekutiny. Časem konstruktéři toalet zjistili, že stejnou práci dobře obstará i litrů šest o ještě méně. Kvalita amerického života se tím nezhoršila, naopak: záchodové mísy zůstaly čisté, rodinné účty za vodu znatelně klesly – a ještě se přestalo plýtvat cenným statkem.

Tenhle příklad dnes může posloužit jako dobrá ilustrace možností, které se před námi do budoucna otevírají v jiné věci. Stejným způsobem jako někdejší toalety totiž inženýři, architekti a projektanti navrhovali také naše auta, domy, školy, pračky, televizory nebo lednice. Všechny tyto přístroje a stavby dodnes plýtvají obrovským množstvím energie – a tím ohrožují nejen neobnovitelné přírodní zdroje, ale také naši peněženku. A energetici říkají, že právě v neefektivní výrobě a provozu současného světa se možná vyplýtvá zbytečně až polovina celosvětově vyrobené energie. Zašít tuto děravou kapsu, kudy nám všem utíkají peníze a ještě škodí – to je velký cíl budoucnosti. „Úspory se v budoucnu stanou nejdůležitějším zdrojem energie,“ myslí si Jaroslav Maroušek, ředitel společnosti SEVEn, která se zabývá energetickými audity. „Důležitějším než jaderná energetika nebo uhlí.“

Úspory – to slovo západního člověka trochu rozlaďuje. Vyvolává představu lopotného snažení, života s utaženým opaskem, při němž je potřeba méně svítit, méně jezdit, méně konzumovat, vzdát se pohodlí. V současné době – jak naznačuje úvodní splachovací historka – už ale znamená docela jiný přístup, v němž místo askeze hraje vůdčí roli chytrost. S pomocí moderních technologií dnes energetická „úspornost“ znamená žít levněji, příjemněji, nezávisleji a přitom v relativním luxusu. Stačí jen trochu přemýšlet.

Pasivní sen

„Vždycky jsem se obklopoval lidmi, kteří jsou lepší než já, to člověka motivuje,“ prozrazuje své životní krédo Michal Navrátil. Autor v Česku ojedinělého projektu ekologického bydlení nikdy nepatřil mezi zapálené ochránce životního prostředí. Dlouhá léta pracoval v otcově stavební firmě a pole v Hradčanech u Tišnova kupoval před pěti lety s neurčitým nápadem vybudovat na něm zajímavou lokalitu rodinných domů. „Neměl jsem o ní žádnou přesnou představu, tak jsem postupně oslovil několik urbanistů, aby mi zkusili něco navrhnout,“ vypráví šestatřicetiletý muž. Jejich nápady se mu však nelíbily, všechny až příliš připomínaly typickou nenápaditou satelitní zástavbu.

Prvního člověka „lepšího než on“ našel v tišnovské urbanistce, která studovala a žije v Německu a přivedla ho k zájmu o nízkoenergetické stavby. Ani její projekt se nakonec neukázal ideální – Navrátil zkusil nabídnout budoucí domy k prodeji přes realitní kancelář, jenže o ně nebyl zájem. „Byly příliš drahé a pro venkovské prostředí měly malé zahrádky. Nakonec jsem si sedl a nakreslil tu lokalitu sám,“ popisuje klíčový okamžik. Do výkresu přikreslil přírodní jezírka, navrhl méně domů s většími zahradami – a za měsíc a půl měl prodáno.

Budoucí Sluneční ulice nevypadá v teplém jarním odpoledni jako typické staveniště. Moderní úspory neznamenají žít skromně, ale chytře a v příjemném dostatku.Hotová jsou zatím jezírka, na něž (jak se mimochodem ukázalo) přilákal velkou část zákazníků, a jeden dům z devíti plánovaných. Michal Navrátil si v ulici buduje i svůj vlastní dům, ale staveniště neobklopují žádné míchačky, bagry ani jiná těžká technika – domácí pán se rozhodl udělat ho ze slámy. Všechny stavby ve Sluneční ulici navrhoval nejznámější český specialista na ekologické bydlení Aleš Brotánek. A všechny domy jsou nízkoenergetické nebo pasivní.

Právě tyhle dvě kategorie domů mohou být podle znalců v budoucnu klíčem k zásadním energetickým úsporám – a to jak pro své majitele, tak i pro stát a celou planetu. Jsou totiž navržené tak, že k vytápění potřebují jen zlomek toho, co běžné obydlí. Projektanti spočítali, že zatímco průměrný dům postavený ve 20. století spotřebuje ročně asi 15 kilowatthodin na metr čtvereční vytápěné plochy, nízkoenergetický dům třikrát a pasivní dům až desetkrát méně. Rodina, která za topení v běžném domě dává 30 000 ročně, zde tedy vystačí jen s třemi tisíci. Na první pohled se takové domy od ostatních neliší – mohou být stejně tak cihlové, dřevěné nebo třeba slaměné. Rozhodující jsou zesílené izolace, použití kvalitních oken a speciálního systému řízené výměny vzduchu. Architekti si rovněž dávají záležet, aby respektovali světové strany a směry proudění větru, což minimalizuje ztráty tepla.

Lepší než důchod

„Při provozu a obsluze budov se spotřebovává až polovina celosvětové spotřeby energií,“ vysvětluje architekt Brotánek. „V Česku se ročně postaví zhruba dvě procenta nových domů. Kdyby se stavěly jen ty pasivní, za pár desítek let by byly úspory opravdu významné.“

Není to až taková utopie. V Německu se v současné době staví každý čtvrtý nový dům pasivní, a jedna rakouská spolková země dokonce přijala zákon, že takové budou povinně všechny novostavby. U nás jsou zatím pasivních domů celkově jen desítky (a nízkoenergetických stovky). Ale zájem výrazně stoupá.

Cena totiž není nijak závratná – uvádí se, že pasivní dům u nás kvůli ceně za izolaci a další zařízení přijde o deset až dvacet procent dráž než stejný obyčejný dům. (V Německu tahle přirážka díky velké poptávce dokonce klesla pod deset procent.) Větší problém v Česku ovšem představuje sehnat firmu, která takovou zakázku přijme. Zájemců je už dnes totiž mnohem víc, než dokážou zdejší architekti a firmy uspokojit. Vzhledem k současnému stavebnímu boomu mají firmy zakázek až nad hlavu a nemají chuť si přidělávat práci něčím komplikovaným. Nízkoenergetický dům se navíc nedá odfláknout – před kolaudací prochází tzv. testem těsnosti, který ukáže, kolik z něj utíká za hodinu tepla. Každá špatně udělaná práce se tak okamžitě pozná.

Dalším zádrhelem je, že ministerstvo životního prostředí domácnostem dotuje jen ekologické způsoby vytápění, ale na úsporné stavby, v nichž se topit téměř nemusí, paradoxně nepřispívá. Drobné dotace se dají čerpat celkem na čtyřech ministerstvech, ale nejednotná agenda vyžaduje spoustu papírování s velmi nejistým výsledkem, takže to málokomu stojí za to. „Myslím si, že se podpora téhle výstavby rozhýbe, až pořádně stoupnou ceny energií,“ prorokuje Brotánek, „mít dům, který na vytápění a ohřevu vody ušetří až 90 procent peněz, je totiž lepší investice do budoucna než důchodové pojištění.“

Michal Navrátil se postupně stal fanouškem nízkoenergetických staveb a hodlá na ně rodinnou firmu specializovat. Sám, jak už bylo řečeno, se rozhodl jít ještě dál a svůj dvoupatrový dům ve Sluneční ulici postavit z přírodních materiálů – nahrubo ohoblovaného dřeva, slaměných bloků a hliněné omítky. O této technologii se mezi ekology z nevládních organizací už dlouho nadšeně mluví, ale jen málokdo ji u nás ozkoušel v praxi. „Vypadá to nesmírně levně, materiál na hrubou stavbu jsem pořídil za nějakých 250 tisíc,“ ukazuje stavitel na dřevo-slaměný skelet, který má k dokončení ještě daleko, „jenže tahle metoda je mnohem pracnější, takže už teď mě to stálo víc, než kdybych stavěl z cihel.“ Jeho slaměné obydlí má ale jinou výhodu: jako magnet přitahuje nadšence z Čech i ciziny, kteří se chtějí techniku naučit, a také zvědavce, které prostě jen zajímá, jak to funguje. A tak se stavba k Navrátilově spokojenosti proměnila ve svérázný workshop, kolem kterého se pořád točí lidé.

„Když někdo dneska staví dům, jde mu hlavně o to, aby mělo každé dítě svůj pokojíček,“ vysvětluje stavitel svou životní filozofii, „já jsem část domu přenechal velkému pokoji pro hosty. Když dlouho podnikáte a daří se vám, máte všechno, co normální člověk potřebuje k životu. Čeho ale není nikdy dost, jsou setkání s lidmi, kteří vás mohou inspirovat.“

Vytoužená drahota

Ať stoupnou ceny energií, svět začne skutečně šetřit – tuhle větu rádi opakují všichni příznivci úspor. Tržní logika totiž říká, že skutečně silnou motivací k pořizování úsporných domů, aut nebo spotřebičů může být jedině drahá elektřina, plyn nebo ropa. Celá devadesátá léta se ovšem díky privatizaci elektrárenského byznysu držela cena elektřiny nízko a ropa rovněž tekla proudem. Ekologicky uvědomělé země jako Rakousko, které se vládními programy pokoušely podporovat úspory, zjistily, že bez přirozené ekonomické motivace zákazníků to jde velmi špatně. Moderní chytré úspory se tak prosazovaly ztěžka a tzv. energetická náročnost západních zemí (tedy poměr spotřebované energie a hrubého domácího produktu) dodnes klesá jen pomalu.

I když existují velmi úspěšné výjimky. Zhruba před deseti lety zavedla Evropská unie jednotné značení elektrospotřebičů podle efektivnosti – místo laikovi nesrozumitelných cifer výkonu a spotřeby se musí na každé lednici, pračce nebo žárovce objevit písmeno A až G podle toho, jak moc výrobek „žere“. Povinné nálepky povzbudily výrobce v hledání technologických inovací (mít na svých pračkách D je zkrátka těžko prodejná ostuda) a výsledky jsou impozantní: například spotřeba lednic klesla během deseti let o 40 procent. „Nedávno jsme chtěli udělat srovnání ledniček a zjistili jsme, že na trhu už nejsou skoro žádné jiné modely než kategorie A,“ říká ředitel společnosti SEVEn Jaroslav Maroušek.„Konkurence to zařídila.“

Jenže na trhu, kde chyběla ekonomická motivace šetřit, paradoxně ve stejnou dobu rozbujel třeba systém vypínání elektroniky a počítačů v režimu stand-by (přístroj je vypnutý jen dálkovým ovladačem, svítí červená kontrolka), který – aniž by to většina uživatelů tušila – spotřebovává velké množství elektřiny. Tak například takhle zapojená (a zdánlivě vypnutá) televize, DVD přehrávač, video, hi-fi souprava a počítač s monitorem vám dohromady za rok utratí na elektřině dva a půl tisíce korun. Řešení je přitom vcelku jednoduché: stačí používat prodlužovačky s kolébkovým vypínačem.

Vytoužené zdražení energie, zdá se, přichází právě teď. Stále dražší ropa, plyn z nevyzpytatelného putinovského Ruska, dilema, z čeho dál vyrábět elektřinu – to všechno v poslední době nutí jednotlivce, výrobce i vlády zabývat se úsporami mnohem zodpovědněji.

Jezdec Formule Electro

„Patnáct let jsem na tu chvíli čekal a letos přišla,“ pochvaluje si pan Jaromír Vegr, „když barel ropy překročil sto dolarů, věci se daly do pohybu.“ Vousatý padesátník je dlouhá léta zdejším hlavním propagátorem elektromobilů. Jeho příběh vcelku dobře ukazuje, jak se z technologického výstřelku pro nadšence může stát nadějná záchrana v časech energetické krize.

Svůj první elektromobil si vyrobil už coby dítě, když předělal vysavač na auto a zapojené do zásuvky ho proháněl po dvoře. „Divím se, že mě to nezabilo,“ směje se a z vozového parku před svým domem v Sedlci-Prčicích vybírá pro návštěvu na zkoušku jedno z aut. Starší elektrický peugeot jede svižně a úplně tiše. „To je skutečné auto,“ zdůrazňuje už poněkolikáté na sedadle spolujezdce pan Vegr a opovržlivě sleduje z okénka protijedoucí benzinovou konkurenci: „Divím se, že támhleto vůbec jezdí.“

Elektromobily ho fascinovaly celý život. „Jsou lehké, čisté, inteligentní a jednoduché. Žádný smrad a kouř,“ vysvětluje proč. Před listopadem učil fyziku na základní škole, ve volném čase postavil svým dětem elektrické tříkolky a v obývacím pokoji se pustil do výroby závodního elektromobilu. Podařilo se mu s ním dostat na závody Formule Electro do Švýcarska a vyhrát první cenu.

Na přelomu 80. a 90. let vládla v branži na chvíli euforie: elektrická auta byla v některých západních zemích v módě a vypadalo to, že je čeká zajímavá budoucnost. Pan Vegr odešel z práce, založil občanské sdružení a začal se naplno věnovat propagaci elektromobilů. A také zprostředkování nákupu a oprav aut. Jenže očekávaný boom se nikdy nekonal a zákazníků bylo poskrovnu. „Teprve když zdražila ropa, nastal skutečný zlom,“ říká Vegr. „Letos už jsem prodal tři auta.“

Podle statistik jich zatím brázdí české silnice jen padesát, motorek pravděpodobně o řád víc. Chytrý systém značení snížil spotřebu lednic o 40 procent za deset let.Provoz elektromobilu vyjde oproti benzinu a naftě velmi levně (asi dvacet korun na 100 kilometrů oproti dvěma stovkám v benzinovém autě). V Česku jsou však prozatím dostupná jen starší auta, která mají několik zřetelných nevýhod. Maximální rychlost nepřesahuje 100 kilometrů v hodině, baterie vydrží dostatečně nabitá jen necelých sto kilometrů jízdy. V zemi prakticky neexistuje síť dobíjecích stanic, ačkoli členové sdružení ji při svých cestách osobně vytváří přesvědčováním majitelů hotelů nebo restaurací, kteří mají dostatečně dlouhou prodlužovačku. Dobíjení ovšem trvá dvě až čtyři hodiny, což není na cestách zrovna praktické. A navíc – pořizovací cena starého auta je zhruba dvojnásobná oproti normálnímu vozu, takže například ojetý vůz Peugeot 106 vyjde na zhruba dvě stě padesát tisíc.

V pojetí pana Vegra jsou ale všechny nevýhody k něčemu dobré. Technologicky je elektromobil mnohem dokonalejší než klasické auto, neboť zatímco benzinový motor dokáže vyrobenou energii využít pouze z dvaceti procent, elektromotor z devadesáti. Při každém brzdění nebo zpomalování se dobíjí, a počíná si tak mnohem hospodárněji. To, že člověk musí neustále hlídat, kolik mu ještě baterie dovolí, ho učí hospodárnosti a pocitu, že zdroje nejsou bezedné. „Nedávno jsem se jel podívat do Olomouce na závody v co nejúspornější jízdě,“ dává Vegr příklad. „Deset let jsem v benzinu neseděl, ale pořadatelé mě přemlouvali, ať si půjčím auto a zkusím to. Ty závody jsem vyhrál, měl jsem spotřebu málo přes čtyři litry. Takhle mě to naučila elektrika.“ A stejně tak prý výrazně zpříjemnila jeho životní styl. „Když jsme jezdili s rodinou benzinem, nikdy nebyl čas se zastavit. Teď to je takové odpočinkové dobrodružství,“ vysvětluje elektrošofér. „Naplánuju cestu, obvolám kamarády. Stavím se u nich, dáme auto do zásuvky, pokecáme. A za dvě hodiny jedu zase dál.“

Pryč ze slepé dálnice

Kvůli technickým obtížím – zejména nutnosti častého a dlouhého nabíjení – se elektrické automobily dlouho jevily jako zábava pro nadšence typu pana Vegra. Drahá ropa však všechno mění. Na trhu se objevilo několik nových elektrovozů a řada skútrů, které už se dovážejí i do Čech – ty levnější stojí kolem 30 tisíc. Zejména asijští výrobci teď tlačí vysoké ceny aut dolů, evropské automobilky Renault nebo Audi pracují na svých modelech. Elektrická auta už jezdí mnohem rychleji a vydrží déle bez proudu. Problémem zůstává, že na silnicích chybějí dobíjecí stanice.

Je evidentní, že do hry musí nějakým způsobem vstoupit státy a infrastrukturu zajistit. K průkopnickému kroku se nedávno odhodlaly Dánsko a Izrael. Ohlásily, že postaví v zemi dobíjecí síť a budou po vzoru Norska a některých indických měst výrazně dotovat nákupy elektromobilů. Zejména izraelský plán je skutečně ambiciózní. A ukazuje, jak určující roli dnes sehrává v dopravě a energetice chytrá státní administrativa.

Premiér Šimon Peres se dohodl s jednou americkou firmou a automobilkou Renault na nákupu velkého množství elektromobilů a dal si za cíl zcela zbavit zemi závislosti na arabské ropě. Tým expertů totiž dokázal vyřešit největší slabinu elektromobilů – drahé a dlouho se dobíjející baterie. Aby si obyvatelé Izraele mohli elektrický pohon dovolit a nezdržoval je na cestách, budou baterie majetkem státu a u „pump“ se nebudou zdlouhavě dobíjet, ale jednoduše za poplatek vyměňovat.

Projekt zkoumali analytici německé Deutsche Bank a shledali ho velmi životaschopným. Elektromobily se podle nich vyplatí nejen v malých zemích, ale i těch větších, dokonce je doporučily Spojeným státům. „Ropa byla slepá dálnice a ta už brzy skončí,“ shrnuje poslední vývoj sedlecký nadšenec Jaromír Vegr. „Vodíku moc nevěřím, elektřina je ta správná cesta. Vyrobená z větru nebo fotovoltaických článků bude dostupná i Africe.“

Ni zisk, ni slávu

Experti se zatím neshodnou na tom, do jaké míry je vlastně doprava elektrickými auty ekologická. Bezpochyby neznečišťuje města a nezávisí na dovážené ropě, ale dál už je rozhodující, z jakých zdrojů konkrétní stát vyrábí elektřinu. Izraelský projekt má být téměř bez emisí: premiér chce auta krmit proudem z nových rozsáhlých solárních elektráren.

Skeptik namítne, že v méně prosluněných Čechách bychom se po silnicích beztak proháněli živeni elektřinou z uhelných elektráren. Ale to už záleží na politice státu. „Potenciál alternativních zdrojů je tady mnohem větší, než to vypadá,“ říká předseda české pobočky společnosti Eurosolar Milan Smrž, který má zkušenosti s instalováním alternativních elektráren v Africe. „Ale elektřinu je třeba sbírat všude, kde se dá, jako to třeba dělají Němci. Daly by se například instalovat řady menších větrných vrtulí podél liniových staveb, jako jsou dálnice.“

Je možné, že podobných myšlenek se letos dočkáme i z oficiálních kruhů. Minulý rok na podzim premiér Mirek Topolánek pověřil šéfa Akademie věd ČR Václava Pačese, aby mu s týmem expertů – jeho členy jsou vesměs vysokoškolští učitelé a lidé z energetické branže – přinesli na stůl analýzu, v níž by ujasnili, jakým směrem se má uvažování o zdejší energetice ubírat do roku 2050. Média ihned začala spekulovat, zda komise doporučí stavbu dalšího Temelína nebo navrhne prolomení těžebních limitů na severu Čech. Z informací, které pronikají zevnitř komise na veřejnost, však vyplývá, že hlavní doporučení bude úplně jiné. „Zdejší energetika je náročná. Měli bychom se zabývat úsporami, tam jsou velké rezervy,“ říká člen Pačesovy komise Vladimír Vlk, jinak úředník ministerstva životního prostředí.

Podle statistik je česká energetika dvakrát náročnější (tedy více plýtvá), než je průměr zemí EU, a dnešní vláda do úspor investuje čtyřikrát méně než na začátku devadesátých let. Slovo úspory se sice objevovalo ve všech koncepcích od roku 1990, ale v praxi elektrárenské firmy s politiky pouze válcovaly veřejné mínění tvrzením, že spotřeba energie stále poroste, a proto je třeba stavět nové uhelné či jaderné elektrárny. Výsledek známe: kolem 20 procent energie ČEZ vyváží a jeho jedinou zřetelnou motivací je co největší zisk. Takový přístup má k rozumné státní politice velmi daleko.

Tentokrát ovšem uslyšíme z povolaných úst docela jiný vzkaz: ve své závěrečné zprávě komisaři pravděpodobně doporučí výrazně zmodernizovat výrobní technologie zdejších elektráren, investovat do izolací domů, energetiku postavit více na obnovitelných zdrojích, zvýhodnit automobily a spotřebiče, které neodeberou tolik paliva a energií. Premiér Topolánek slíbil, že bude závěry komise brát vážně a pokusí se je vtělit do vládní koncepce, což vypadá jako zajímavá šance. „Může to pootočit diskusi o energetické politice,“ říká komisař Vlk. „Jde o to, že budeme mít na stole pevná data, z nichž uvidíme, jak se tady energie nehospodárně vyrábí a spotřebovává a jak by to šlo dělat lépe.“

A pokud by se přece jen opět nic nestalo, dnešní technologie skýtají jednu zajímavou útěchu. V Česku roku 2008 už se dá žít i bez společnosti ČEZ.

Něco nového po sluncem

Počátkem devadesátých let zdědil Jakub Mottl (27) po dědečkovi odlehlou chatu v lese nedaleko Plzně, kde nebyla elektřina. „Dědovi kdysi nabídli přípojku za šedesát tisíc. Jemu to přišlo drahé, tak jsme tam celá léta svítili petrolejkou,“ vzpomíná mladý muž.

Solární fotovoltaické panely před patnácti lety představovaly v Česku ještě nedostupnou novinku, rodina ale usoudila, že jsou jedinou možností, jak si v chatě večer posvítit nebo pustit rádio, a vypravila se tedy jeden koupit do Německa. Absolvent plzeňské průmyslovky Mottl jej pak sám přidělal na střechu, připojil k němu baterii ze staré lokomotivy a celkem to fungovalo. Jenže třeba časté nabíjení mobilů nebo provoz ledničky jeden panel neutáhl. Mottl časem pořídil na střechu panely tři, a vytvořil tak zcela soběstačný systém. „Vůbec nemusím šetřit, naopak,“ ukazuje v chatě, co všechno fotovoltaika dokáže utáhnout. „Ve sklepě mám několik baterií, které energii skladují, a přes den ji beru přímo z panelů.“ Kromě světel, rádia, lednice nebo televize může k systému připojit i zahradní sekačku na trávu, křovinořez nebo elektrickou motorovou pilu a stále to stačí. „Fotovoltaika vás jen naučí dávat si pozor, co děláte,“ říká Mottl, který za energetické řešení své chaty dostal před několika lety výroční cenu Solární ligy. „Nezapojovat moc věcí najednou nebo neprat prádlo v noci, když je venku tma, ale udělat to přes poledne při plném slunci.“

Spokojený s bezproblémovým a bezplatným provozem chaty si Mottl časem řekl, že něco podobného vytvoří i ve svém plzeňském panelákovém bytě. Na balkon přidělal sedm fotovoltaických panelů a začal jimi napájet domácnost. Přebytky prodává společnosti ČEZ, a když se naopak slunce nedostává, dokupuje si energii z běžné sítě. A ve výsledku vydělává. „Panely jsou drahé, ale můžete na ně dostat dotaci,“ vysvětluje Mottl. Spočítal si, že panely za 110 tisíc, z nichž mu více než polovinu zaplatil stát a město, se splatí za necelé čtyři roky. „Výrobce dává záruku 25 let a za tu dobu se vám jejich pořizovací cena vrátí šestkrát,“ říká Mottl. „A až zdraží elektřina, bude to ještě víc.“

Fotovoltaický balkon i chata mu časem vynesly lokální věhlas a začali se na něj obracet sousedé i neznámí lidé s prosbou o podobné řešení. Jakub Mottl si založil malou firmu. „Už jsem elektrifikoval i stavby, které nejsou připojené k síti a v nichž lidé žijí trvale,“ dokládá Mottl, že život bez ČEZ je v dnešní době reálný. „Třeba po jedné paní chtěli za dovedení elektrické přípojky do domku půl milionu korun, tak se obrátila na mě,“ vzpomíná Mottl, „použil jsem deset solárních panelů a žije jen z toho. Stály ji kolem sto dvaceti tisíc korun.“ Své kolegyni z práce Petře Hofmanové pak solární kutil pomohl vymyslet a zrealizovat elektrifikaci menšího domku, kde žije. „Stačila pořádná zásoba baterií, dva fotovoltaické panely a jedna menší větrná vrtule, stálo to celé necelých padesát tisíc,“ říká mladý muž. „Je dobré kombinovat slunce a vítr, protože v zimě hodně fouká a méně svítí a v létě naopak.“ Paní Hofmanová si dnes život bez přípojky nemůže vynachválit: „Jsem s tím naprosto spokojená, nemám žádné problémy. Dívám se na televizi, svítím bez omezení, peru v malé pračce.“

Solární energii stále provází názor, že není v mírném pásmu efektivní, protože tu málo svítí slunce. Jak je vidět, pokud se systém dobře promyslí, není to tak zlé. Technologický vývoj jde navíc velmi rychle dopředu a vše se může brzy změnit. „Dnešní panely dokážou zužitkovat přes deset procent sluneční energie, která na ně dopadá,“ říká Milan Smrž, předseda české sekce společnosti Eurosolar, propagující alternativní energetiku. „Univerzita v Delaware ale nedávno oznámila, že se jí podařilo vyvinout technologii, která zužitkuje padesát procent. Takovou efektivitu nemá žádná tepelná elektrárna.“

Vědět, kolik žeru

Při výběru automobilu hraje spotřeba důležitou roli, kolik energie je potřeba na provoz domácnosti si ale člověk obvykle neuvědomuje. Luštit s kalkulačkou v ruce údaje o spotřebě na štítcích elektrospotřebičů zkrátka není příliš záživné. Dnes už však existují chytré mašinky, které to spočítají za něj. Stačí obejít spotřebiče a obrazovka malého wattmetru vám ukáže, kolik za jeho provoz zaplatíte. Přístroje se u nás dají pořídit už od 400 korun, případně půjčit od ČEZ nebo Pražské energetiky.

Měření obvykle přinese malý šok z toho, kolik peněz vyplýtváme zbytečně a následně snahu o nápravu. Když pozhasínáme všechna zbytečná světla, vypneme věčně běžící počítač a také nenápadné žrouty s režimem stand-by, zůstává otázka, co dál: vyplatí se vyměnit staré funkční spotřebiče za nové jen proto, že moc „žerou“ ? Finanční návratnost si člověk spočítá snadno, větší hádanku představuje dopad na životní prostředí. Každý nový výrobek totiž při výrobě spotřebovává velké množství surovin a energií, a měnit ho brzy není rozumné. Zdaleka nejhorší jsou v tomhle ohledu počítače – náročné na výrobu a zároveň s krátkou životností. V Německu už vznikají první studie, které nám ideální načasování výměny spočítají přesně. Zatím odborníci radí používat zdravý rozum: pět let starou lednici nemá smysl měnit, patnáctiletá už je na to zralá.