Šéf špionů vypovídá

„Jsem důchodce, to jediné z osobního života vám prozradím,“ říká na uvítanou bývalý šéf české civilní rozvědky, generálmajor Karel Randák. Několik let pracoval jako důstojník Bezpečnostní informační služby, pak se stal náměstkem ředitele a poté ředitelem rozvědky – Úřadu pro zahraniční styky a informace. Náš rozhovor se odehrával pár metrů od pražského hotelu Savoy, kde se rozehrála jedna z nejkontroverznějších zpravodajských akcí od listopadu 1989. Někdo odsud vynesl videozáznam schůzky Miroslava Šloufa a Jiřího Wiegla před prezidentskou volbou a předal ho médiím. Jakou roli v tomto případu sehrál generálmajor Randák? A jakou roli vůbec hrají tajné služby v našich osudech?

Ze zpravodajské služby jste byl nedůstojně odvolán 31. března 2007. Prozradíte proč?

Byla to fraška. Trapně muselo být všem zúčastněným. Ze služby jsem definitivně odešel ve chvíli, kdy tato vláda získala důvěru. Říkal jsem si: Vydržím, jestli získají důvěru, a pak odejdu. A taky jsem to tak udělal. Dneska jsem rád.

Proč?

Protože bych tam teď ani nechtěl pracovat, neměl bych na to žaludek. Odvolali mě samozřejmě kvůli zástupnému problému. Mluvil jsem s ministrem vnitra Langrem, který mi to oznámil den před mým odvoláním. Premiér Topolánek se mi to ani neodvážil říct. Mimochodem, jako ředitel Úřadu pro zahraniční styky a informace jsem ho přímo nikdy neviděl – ODS vyhrála volby v červnu, nastoupila a já jsem do dubna následujícího roku živého premiéra vlády nikdy neviděl. Přitom vláda je naším hlavním klientem. Pan Topolánek nenašel odvahu, aby mi do očí řekl: Nejsem s vámi spokojený.

Řekl jste, že byste na práci v rozvědce dnes neměl žaludek. Proč?

To jsem si naběhl… Ale dobře. Vím, že se dějí věci, se kterými bych jako šéf zpravodajské služby nikdy nesouhlasil. Mám pocit, že se dnes ve spoustě politických rozhodnutí, jako jsou výběrová řízení, zadávání státních zakázek a podobně, vytrácejí jakékoli mantinely slušnosti. Netvrdím, že v minulosti bylo všechno transparentní, proti současnosti to byl ale jenom odvar.

Můžete být konkrétnější?

Odpovím oklikou. Četl jsem třeba v Respektu článek s titulkem „Miliony pro Topolánkovy muže“ o tom, jak si ČEZ kupuje poradce politiků, a musím říct, že se mi velmi líbil.

O vás se říká, že po odchodu z funkce ředitele rozvědky pracujete pro ČSSD. Pak byste měl v popisu práce mluvit proti ODS přesně tak, jak to právě předvádíte. Proč bychom vám měli věřit?

Nedělám pro ČSSD. Už se mi to ani nechce dementovat. Bohužel jsem do funkce prvního náměstka na rozvědce nastupoval za vlády ČSSD a odcházel jsem v okamžiku, kdy končila. A z toho si někdo vydedukoval, že jsem fanda sociálních demokratů. Tak to rozhodně není. Víte, kdy ODS získala pocit, že pracuji pro ČSSD? Během kauzy Dalík versus Kořistka a po následném Dalíkově zatčení. Zjistilo se, že pan Dalík, potažmo i pan Topolánek byli odposloucháváni. ODS, konkrétně zmínění pánové a jejich nejbližší okolí, paranoidně usoudila, že si celou kauzu objednal tehdejší premiér Gross u tehdejšího ministra vnitra Bublana a ten zadal odposlechy našemu Úřadu pro zahraniční styky a informace. My jsme je ale nemohli monitorovat, protože nám zákon zakazuje odposlechy na území České republiky, pokud případ nemá žádnou spojitost se zahraničním tématem.

A proč jste se tak angažoval v kauze Pitr? Tehdy se zdálo, že plníte pokyny především Jiřího Paroubka, který mohl mít strach, co všechno Tomáš Pitr o pozadí případu Unipetrol prozradil. Hodně jste se zasazoval v přesvědčování soudu, aby na Pitra vydal zatykač.

Myslíte osobně? Ale to je zase trochu jinak, říkal jsem to mnohokrát a nikdo mi nevěří. Při sledování Krejčíře jsme zjistili, že má dobré vztahy s Pitrem, a získali jsme informaci, že Pitr chce taky zmizet do zahraničí. Řekli jsme to ministru vnitra Bublanovi, ale ten nás odkázal na ministra spravedlnosti a ten zase na soud. Proto jsme skončili až tam. Opravdu jsem si myslel, že další ostudu typu Krejčířova útěku si stát nemůže dovolit.

Proč jste pak jel pro Pitra osobně na hranice?

Pan Pitr slíbil, že se dostaví k soudu pod podmínkou, že nebude na hranicích zatčen. Jedinou možností bylo, že ho vyzvednu.

Je Tomáš Pitr agentem rozvědky?

Není, ale takhle se nemůžete ptát. Odpověď bude v každém případě: Ne. Služba své lidi neprozrazuje, takže jinou volbu nemám.

Čistý policejní šlendrián

Tak trochu obecně – veřejnost nemá jasné představy o tom, jak zpravodajské služby pracují. Navíc představu o jejich práci zkreslují různé akční filmy. Jak zpravodajské služby v 21. století sbírají informace?

Zjednodušeně řečeno, snažíme se zjistit úplně všechno, pokud jde o bezpečnostní rizika státu. Tyto informace se pak analyzují, oddělují se důležité věci od klepů. A pak se to zasadí do kontextu. Ani klient, který nám úkol zadá, což je většinou vláda, nesmí odhalit zdroj našich informací. Dokonce by nemělo být patrné, z jakého typu zdroje jsme informaci získali – jestli od agenta, z technických prostředků nebo jestli jsme to získali z otevřených zdrojů, třeba médií.

Když čte vaši zprávu ministr, jak potom rozezná důležité zprávy od klepů? Připomeňme třeba Kubiceho zprávu. Jak lze poznat, které informace jsou ověřené a pravdivé?

Ve všech službách existuje jakási alfa-numerická stupnice – například A1 je stoprocentně spolehlivý zdroj a jeho informace stoprocentně pravdivá, E5 je blábol odposlechnutý z páté ruky. Klient to ale neví, relevanci mu jen naznačujeme názvem informace. Je to škála označení, která napovídá, jak je zpráva věrohodná. A jak ty informace získáváme? Jsou tu osoby spolupracující se službou, agenti, dále takzvaný SIGINT neboli radiorozvědka, což je monitoring satelitní komunikace, internetového provozu, krátkých vln a tak podobně. Dále služba spolupracuje s jinými rozvědkami, což je v podstatě výměnný obchod s informacemi.

Můžete být konkrétní? Jak jste třeba vypátrali na Seychelách Radovana Krejčíře? Mimochodem podle médií to vypadalo, že jste byl po Krejčířově útěku posedlý jeho dopadením.

Nebylo to až tak těžké, existují prostředky, o nichž už jsem mluvil. A nebyl jsem posedlý dopadením Krejčíře, jenom jsem tvrdil, že šance dopadnout ho je opravdu velká a že to dokážeme. Seychely nebyly nejvhodnější místo pro útěk a schovávání se. Je to uzavřený ostrov, měli jsme ho pod dohledem, věděli jsme, že mu docházejí peníze, že se mu nedaří na ostrově rozjet podnikání, a věděli jsme i to, že se někam přesune. On to udělal a byl zatčen. To, že ho česká justice nedokáže získat k vydání, je její problém, my jsme úkol splnili a vůbec nešlo o nějakou posedlost, ale profesionální práci. Víc vám už nemohu říct.

Pomohl Radovanu Krejčířovi někdo ze státní správy k útěku?

Já si myslím, že ne. S jistotou to sice nevím, ani jsem po tom nepátral, ale myslím, že to bylo jenom lemplovství. Nemyslím si, že Krejčíř byl s někým spojený. Ten člověk byl dost dlouho pod dohledem rozvědky, a tak vím, že třeba kauza směnky byla úplná pitomost. On se snažil tu směnku zoufale vyrobit. A právě tohle mě vede k tvrzení, že i zbytek je jenom čistý policejní šlendrián.

Jaký smysl má vůbec výzvědná služba pro tak malou zemi, jakou je Česká republika?

Naše služba získává informace, které jsou velmi cenné, minimálně pro ministerstvo zahraničí. To je hlavní komunikační partner civilní rozvědky. Každá země musí mít svoje národní zájmy. Dlouho už se mluví o tom, že by v rámci EU vznikla jedna společná zpravodajská služba, to je ale možné jen na bázi kontrarozvědky, která slouží k obraně. Navenek má i v Evropě každá země svoje zájmy. Třeba naše zájmy nákupu plynu z Ruska jsou samozřejmě úplně jiné než ty německé.

Když je vaším hlavním komunikačním partnerem ministerstvo zahraničí, jak se vám spolupracovalo s tak nedůvěryhodnou osobou, jakou byl Jan Kavan?

To já nemůžu posuzovat. Zpravodajská služba zkrátka předává informace s příslušným stupněm utajení jiné státní instituci. A co s nimi ona nebo kterýkoli ministr – ať už je to Bublan, Svoboda, Langer, Kavan nebo někdo jiný – udělá, je jeho věc. Pokud je bude chtít zneužít, nezabráním tomu. Ale odepřít mu informace nemůžu, protože když o ně požádá, musím mu jako ředitel vyhovět.

Vás nezajímá, že se ministr nebo vláda neřídí názory nebo informacemi rozvědky? Nebo že je dokonce zneužije?

My od klientů – tedy představitelů vlády – zpravidla nedostáváme zpětnou reakci, a tak jsme málokdy zjistili, jak bylo s našimi informacemi naloženo.„Kdyby rozvědka sledovala Šloufa, dělala by dobrou práci.“Lidé v rozvědce jsou pak často a právem frustrovaní, protože nevědí, co se s informacemi děje a jestli jsou užitečné. A dvojnásobně frustrovaní jsou z toho, když vidí, že informace rozvědky byly správné a vláda se jimi vůbec neřídila a ministři se chovali neadekvátně. Například – a to je moje černá můra – kauza Unipetrol. Vláda rozhodla, že výherce soutěže o Unipetrol, polský PKN Orlen, je nejlepší a ostatní zájemci jsou nedůvěryhodní, protože to údajně říká rozvědka. Náš úřad ale nic neříkal! Byla to absolutní fabulace. Nebyla to vůbec žádná pravda.

Co můžete potom jako šéf rozvědky udělat? Obrátit se na policii a požádat ji, aby obvinila odpovědného politika ze zneužití pravomoci nebo kvůli podezření z korupce?

Víte, je tu jeden problém, který se týká všech tuzemských zpravodajských služeb. My dostaneme od politiků nějaký úkol, který se týká – budeme brát jako příklad už zmíněný Unipetrol – státního podniku. Ale od vlády ani od příslušných orgánů nedostaneme žádné vstupní informace. Nic o zájemcích soutěže, nic o vnitřním uspořádání Unipetrolu, nic o zájmech státu.

Tajné služby tak musí velice namáhavě získávat informace, které někde na ministerstvu financí, ministerstvu obchodu a průmyslu nebo jinde už dávno leží. Což je postavené na hlavu. Musíme získávat v Unipetrolu agenty, aby nám řekli, jak to tam chodí. Pokud zpravodajská služba nedostane vstupní informace, stráví týdny a měsíce jenom tím, že je shání, aby udělala nějaký základní výstup. A pak se od politiků dozví, že tohle oni už dávno vědí. A já se pak cítím jako idiot.

Proč to nejde změnit? Proč politici nedůvěřují tajným službám?

Protože politici nechtějí, aby jim někdo viděl pod prsty. Oni nám informace nedají, protože mají v jednotlivých případech svoje zájmy. Kauza Unipetrol je modelový příklad. Informace, kterými jsme disponovali, naznačovaly, že PKN Orlen nebyl nejvhodnější partner. Závěry služby však bohužel nekorespondovaly se záměry vlády. To, že vláda opřela své rozhodnutí o neexistující vyjádření tajné zpravodajské služby, považuji za skandální.

Proč o tom mluvíte až dnes?

Ve stejném duchu jsem vypovídal před poslaneckou vyšetřovací komisí. A dopadlo to, jak dopadlo. Konec.

To přece nemůže být konec. Je tu zákon, který říká, že zpravodajská služba chrání bezpečnostní a ekonomické zájmy České republiky. A pokud je politik poruší, máte právo jednat.

Je to složitější. Když získáte v rámci nějakého případu podobnou informaci, tak ji předáte a vláda nebo její představitel řekne: Ano, dělejte na tom. Nebo to zastaví. Když je bezpečnostním rizikem jediný ministr, je to něco jiného, než když se k něčemu, co se vám zdá jako bezpečnostní riziko, rozhodne celá vláda. Ale to už se dostáváme daleko.

Takže bez svolení vlády nemáte šanci něco dělat?

Ano. Problém je, že vláda téměř nepřichází s konkrétními požadavky. Ona neví, jak se k rozvědce chovat, a upřímně řečeno, neví ani, jak ji využít. Jsou to tři nebo čtyři roky, kdy jsme zkusili vládu požádat, aby jednotlivé rezorty napsaly úkoly, které chtějí, abychom řešili. Ten papír byl velký jak dveře, ale bylo na něm vidět, že zadavatelé vůbec nevědí, jak služba funguje a co od ní mohou očekávat. Devadesát procent úkolů bylo nesmyslných.

Můžete některé z nich uvést?

Samozřejmě bych mohl, ale nechci nikomu ublížit. Nakonec se to zase scvrklo do klasického postupu, kdy služba navrhne: Myslíme si, že by bylo vhodné sledovat tohle a tohle. Když to ale vládu nezajímá, musíme to nechat být.

Sezona v hotelu Savoy

Nemůžeme se vyhnout událostem v hotelu Savoy. Premiér Topolánek má prý důkaz, že jste to byl vy, kdo předal serveru Aktuálně.cz videozáznam, na kterém je zachyceno setkání Miroslava Šloufa a Jiřího Weigla.

Má-li premiér důkaz, jak předávám novinářům tyto informace, ať ho předloží. Trvám na tom, že jsem žádnému novináři takovou informaci nepředal. Na druhou stranu, i kdyby to tak bylo, kdyby mi poštou přišlo CD nebo DVD se zmíněnou nahrávkou a já jsem vám ji přinesl, tak co jsem provedl? Je to trestný čin? Není.

Premiér Topolánek tedy lže?

Diplomaticky řečeno: nemluví pravdu. Spíš bych řekl, že má špatné informace.

Tak docela ne. Mluvíme o případu potvrzeném premiérem vlády, že si rozvědka, kterou jste léta vedl, objednala zmíněné DVD. A to dalece přesahuje její pravomoci. Nemůžete popřít, že tak trochu zapadáte do logického řetězce.

Tak se k tomu řetězci vraťme. Rozvědka si DVD údajně vyžádala a policie jí ho předala… O tom neexistuje jediný důkaz. Neexistuje důkaz, že policista Dvořák předal nějakou kazetu rozvědce. To je jenom tvrzení toho policisty. Také není důkaz, že rozvědka sledovala Miroslava Šloufa. I když podle mě by v jeho případě dělala dobrou práci. Rozvědka má totiž na starosti ekonomickou a energetickou bezpečnost státu, má to dokonce mezi zákonnými prioritami. A ten člověk se v této oblasti intenzivně angažuje.

Jiná věc je, jestli se v rámci takovéhle akce natočilo takové video a pak se objevilo v médiích. V tom případě je potřeba prošetřit jak a proč. Tomu rozumím. Kdybych do toho měl co mluvit, tak by mě primárně zajímalo, proč se tam ti dva lidé sešli. Ale po tom nikdo nepátrá.

Tvrdíte, že pan Topolánek o vás nemluví pravdu. Podáte na něj žalobu?

Nebudu se bránit tímto způsobem. Nevidím v tom řešení. Moje snaha samozřejmě bude se s tím vypořádat, ale žaloby, to není můj styl.

Předvolal si mě Klaus

Když už mluvíme o sledování a odposleších, myslíte, že se u nás zneužívají?

Odpovím trochu nepřímo. Pamatuji si na debatu s prezidentem Klausem asi před třemi roky, kdy si mě jako ředitele zavolal, protože z nějakého novinového článku usoudil, že zpravodajské služby monitorují někoho z jeho okolí. A nezavolal si jen mě, ale i ředitele jiných zpravodajských služeb. Byl velmi zneklidněn a chtěl věděl, je-li monitorováno jeho okolí, co je toho příčinou a tak dále. Tehdy jsme byli strašně rychle hotoví. Řekl jsem mu, že si mohl ušetřit psaní, protože tohle rozvědka vůbec nemá v kompetenci, nemá na to oprávnění.

Ale proč o tom mluvím – v demokratickém státě by to mělo fungovat tak, že pokud zpravodajská služba zachytí signál od nějakého Krejčíře, že si s ním telefonuje nějaký politik, tak by se ředitel služby měl sebrat, jít za příslušným ústavním činitelem a říct mu: Podívejte se, máme o tom člověku takovéhle informace a vy byste se s ním neměl kontaktovat, protože jinak se vystavujete problémům. A on by měl odpovědět: Děkuji vám, já to s ním skončím. Ale u nás kdybyste něco takového udělal, tak to politici vůbec nepochopí. Naopak poběží za tím chlápkem a řeknou mu: Hele, odposlouchávají tě. A ještě z toho udělají aféru „odposlouchává mě zpravodajská služba“.

Chcete říct, že problém vztahu mezi zpravodajskými službami a politiky spočívá v nedůvěře z jejich strany?

Problém je, že zpravodajské služby, ale i policie si s sebou táhnou pověst StB. A když se na vás někdo dívá jako na něco prašivého, tak je těžké říct, že potřebujete nějakou informaci.

Jak vůbec vaše práce v zahraničí probíhá?

Rozvědka působí venku dvěma způsoby. Máme v zahraničí samozřejmě lidi pod různým krytím. Tak je to všude na světě. A pak jsou to oficiálně pozvaní lidé, kteří pracují na ambasádě. Nemají sice diplomatické krytí, ale třeba ruská FSB a jiné služby vědí, že právě tenhle člověk pracuje pro českou rozvědku. On je tam proto, abychom přes něj oficiálně mohli posílat informace Rusům a obráceně. Kromě toho samozřejmě slouží velvyslanci ohledně bezpečnostních otázek, analýz a podobně. Ale zase se tu pereme se stejným problémem, o kterém jsem mluvil – dosud jsme nebyli schopní vysvětlit lidem na ambasádě, že člověk ze zpravodajské služby tam není proto, aby je špehoval. V důsledku toho pak dochází k situacím, kdy je česká rozvědka za úplného hlupáka.

Co máte na mysli?

Když třeba cizí diplomat kontaktuje českého diplomata a mají spolu nadstandardní vztahy, může nás poprosit, abychom zjistili, jestli nejde o osobu, která pracuje pro cizí zpravodajskou službu a jestli ten kontakt nenese nějaké riziko, které by mohlo skončit jeho vyhoštěním nebo ostudou pro stát. Ale my se to většinou dozvíme až od kontrarozvědky té země, kde ke kontaktu dochází. A to jenom proto, že nám diplomat vlastní země nedůvěřuje a nechápe, že jsme tam i pro jeho ochranu.

KAREL RANDÁK

*1955

Původně voják z povolání, cyklistický trenér armádního střediska Dukla Praha (1976–1992). Po pádu železné opony se stal důstojníkem ekonomického odboru BIS, v půlce devadesátých let byl členem pověstné skupiny Alfa, která sledovala činnost ruskojazyčných mafií a proslavila se akcí v restauraci U Holubů. Karel Randák se na přelomu tisíciletí stal prvním náměstkem rozvědky a v roce 2004 jejím šéfem. Loni v březnu zpravodajskou službu opustil.