Vylidněná města

Skoro dvě stě let města v celé Evropě zažívala téměř nepřetržité období růstu. Také ekonomika v průmyslové éře dlouhodobě rostla, pokud odhlédneme od propadů v dobách hospodářských krizí a válečných katastrof. Děti ve školách se učí, že města rostou, a protože nežijí žádní pamětníci něčeho jiného, bereme to všichni jako samozřejmost.

O tom, že existují nějaké hranice růstu, začali vážně uvažovat již koncem 60. let 20. století ekologové kolem takzvaného Římského klubu. Také britský ekonom Ezra Mishan později vystoupil s tvrzením, že ekonomika donekonečna růst nemůže. Města se však zvětšovala pořád, i když počet jejich obyvatel v některých případech začal klesat. Sice jsme se dozvídali o odumírajících amerických centrech Detroitu, Clevelandu, Buffala a dalších měst „rezavého pásma“ táhnoucího se od atlantického pobřeží k Velkým kanadským jezerům, ale uklidňovali jsme sami sebe: to se přece v Evropě, kde města mají mnohasetletou historii, nemůže stát…

Všechny územní plány měst, které jsem kdy viděl, počítaly s růstem zastavěného území: ně-které proto, že město rostlo, jiné proto, aby mohlo růst. Představa, že by se města namísto růstu mohla začít smršťovat, byla i nadále prostě neuvěřitelná a nepochopitelná.

Luther by se divil

A pak to začalo i v Evropě. Z bývalé NDR odešly po pádu berlínské zdi asi tři miliony obyvatel na Západ,…