Událost na obrazovce

Zdá se to být banalita, ale to, že veřejní činitelé drží své slovo, působí dnes spíše jako zázrak. Loni v listopadu byly v ČT za podivných okolností „odloženy“ – ještě za vrchního ředitelování bývalého milicionáře Františka Lamberta – některé kontroverzní dokumenty (Martin Vadas: Pravdě podobný příběh Vladimíra Hučína; Tomáš Kudrna: První mezi rovnými; Kristina Vlachová: Kauza Uherské Hradiště a Dračí setba komunismu). Říkal jsem si tehdy, spolu s profesorem Parkinsonem: „Nejpodlejší formou zamítnutí je odložení.“ ČT se však podle profesora Parkinsona nezachovala: Vadasův dokument odvysílala za pár týdnů a dokumenty Vlachové a Kudrny slíbila na únor. Nyní slib splnila.

Kauza Uherské Hradiště běžela 22. února v osm večer. A snímek První mezi rovnými, jeden z mála opravdu nezávislých pohledů na českou politiku, opřený o profesionály kritické reflexe, nikoli o aktéry samotné politiky (taková samozřejmost je u nás, kde politickou debatu na obrazovce privatizovali pro sebe samotní politici, revolučním činem), zařadila ČT na 28. února.

V Kauze Uherské Hradiště postoupila Vlachová opět o krůček dál ve své vytrvalé snaze vykolíkovat stále trochu rozbahněné, umělou mlhou zahalované hřiště, na němž se odehrávaly komunistické represe proti vlastnímu obyvatelstvu. V tomto případě šlo mj. o mučení elektrickým proudem, z něhož jsou ve snímku usvědčováni estébáčtí vyšetřovatelé – estébáckými vyšetřovateli. Tím, kdo prolomil mlčení a zasloužil se o aspoň jedno dílčí potrestání (Vladimíra Zavadilíka), je bývalý vyšetřovatel StB Augustin Blecha.

Vedle estébáků Zavadilíka a Grebeníčka staršího – jehož bude už ovšem spravedlivě soudit jiná než pozemská justice – byl třetím temným hrdinou díla Ludvík Hlavačka: s elektrickým proudem „v malém“ si jako sadista v Uherském Hradišti začal, s elektrickým proudem „ve velkém“ jako ještě větší sadista a generál končil: právě on je autorem ďábelské smrtící stěny na naší západní hranici. Režisérka rekonstruovala estébácké hřiště, na němž se hrálo bez pravidel a s předem daným výsledkem, se vším všudy. I s falešnými postranními a podplaceným hlavním sudím, přičemž neušetřila nikoho z mužstva obětí ani trýznitelů.

Pro mne osobně je už přes patnáct let bolestné se v jejích filmech (počínaje Jáchymovskými stigmaty přes Řekl jsi ďáblovi Ne?, Bez milosti, Věž smrti až po Dračí setbu komunismu či Jáchymovské peklo) setkávat se stále se tenčící skupinou přeživších obětí komunistických mučíren. Nejen proto, že tito lidé, syrově a bez obrazového či zvukového přikrašlování zvěčnění v jejích dílech, se často premiér „svých“ snímků nedožívají, natožpak aby se dožívali morální satisfakce v podobě symbolického potrestání svých trýznitelů.

Je to nevýslovně trapné především proto, že tyto lidi lhostejná společnost omylem degradovala na jakousi lehce otravnou zájmovou skupinu stále stejných „potížistů“ s parciálními zájmy málem na úrovni zahrádkářů. Jsou to namnoze jen oni sami, kdo veřejně hájí „svou“ věc, která je přitom věcí všech, věcí univerzálně, protože eticky platnou: „Morální oblast platí bezpodmínečně, mluví ke všem vždy za všech okolností touž pochopitelnou řečí, je to sféra praktického rozumu, sféra svědomí.“ (Jan Patočka).

Nepotrestané, všelijak omlouvané či bagatelizované zločiny touto sférou svědomí bezesporu jsou. Proto jsem rád, že existují filmy Kristiny Vlachové. Ač jsem nebyl za komunismu mučen ani jsem nikoho nemučil, beru věc politických vězňů za svou vlastní. A děkuji obrazovce, že i ona vzala tuto věc za svou, a vyslovuji naději, že uvede i zbývající filmy Kristiny Vlachové.

Autor je vysokoškolský pedagog a kritik.