Když drzouni dozrávají

Českému hip hopu prospívá ústraní. Brněnská Naše věc nebo jihlavští Pio Squad (dříve Jižní pionýři) dlouhodobě ukazují, že beaty a rap mohou znít v české verzi velmi rozdílně, nejen „tak nějak jako Orion“, jak se to občas zdá na pražské scéně. O karlovarských Bow Wave se vždycky nejdřív píše, že to jsou ti, co hrají všechnu hudbu naživo a vydávají u velkých EMI. Podstatnější zpráva je, že by mohli vyvést hip hop k nadgeneračnímu a nadstylovému publiku.

Láska silná jako kvér

„My sami jsme nikdy netvrdili, že hrajeme hip hop. Jsme spolu deset let a až po čtyřech letech přišli do kapely rappeři Emsa a BlaYin,“ vypráví při setkání nad albem Spotřebič Jehně, klávesista, který má na svědomí jeden z poznávacích znaků Bow Wave – průsvitný zvuk elektrického piana fender. Kapela si dnes vybírá z černých rytmů od soulu po jamajský dub a stejně zeširoka by se daly nacházet souvislosti ve stylu textů. Není v nich slyšet jen hiphopový idiom: čím dál víc i vyprávění dobrých písničkářů, syrovost starého talking blues o pár tónech, kabaretní radost z nízkého a přisprostlého humoru, aktuální rychlé rýmování protestsongů a častušek.

Spotřebič nemá jeden vrchol. Spíš lepší polovinu. „Kecá ti do života víc, než bys řek: je to borec, borec, boreček,“ říká se v prvním singlu Boreczech, právě tak nekonkrétním, aby mířil na média, politiky i do vlastních hiphopových řad. Ještě lepší jsou Nácek a Paparazzi: ne pro kritiku čehosi, co kritizují všichni, ale pro to, že texty míří „zdola“, jsou pouličně křiklounské, ne mentorsky korektní. Nácek ironicky evokuje setkání a věčné spory s bývalým spolužákem, který nevyrostl z okouzlení skupinou Orlík: „Stejně ho nešetřím – a on mě taky ne / s emocema každej problém trochu nakyne / Já jemu, on mně řeknem: Odkud jsi přistál?! / Je to takovej náš hip hop nazi freestyle…“

Ale Bow Wave nejsou bytostně angažovaná kapela. Z písní o holkách je jednoznačně nejlepší AK47: milostné vyznání, kde Emsa v tradičně mnohomluvném stylu přirovnává svou milovanou ke kalašnikovu. Obrazy běží až k machistickým hiphopovým klišé: „patříš mně“, „posloucháš na slovo“… Už aby se tohohle folkloru Emsa a spol. zbavili.

Pravda starého rappera

Z alba má zanedlouho vyjít druhý singl: ten první, Boreczech, má sdostatek výrazný rytmus a slogan, aby se Evropa 2 rozhodla jej vysílat. Podle známého českého efektu se po Evropě 2 odvážila téhož i další komerční rádia. Autentický, středně drzý protestsong se tedy potkává s větším ohlasem, než se čekalo. Na druhý singl nebude písničku vybírat kapela, vlastně ani vydavatel. Počká si na doporučení programového šéfa Evropy 2: hitotvorný vliv téhle stanice je v současném Česku určující. Ptám se Jehněte, zda hiphopová scéna neryje do kapely, která je u EMI. „Ty doby jsou pryč,“ říká muzikant. „Byli jsme jedni z prvních u velkého labelu. V té době se taky pokládalo za odporný chodit do televizních hitparád. Teď už v tom jedou všichni. Patří to k prezentaci muziky, chceš o ní dát vědět lidem.“

Album Spotřebič připomíná, že česká hiphopová scéna stárne. A místy taky zraje. Někteří ze sprejů a beatů jaksi vystřízliví a vyrostou: jiní je nechají růst s sebou. Devětadvacetiletý Emsa není žádný seriózní občanský mluvčí („to si kuř!“, jak říkají texty), dostal se však už o něco dál než ti, kteří rapují o tom, že rapují. Český hip hop by tak časem mohl být čím dál různorodější: proč by svoje historky, příběhy a pocity nemohli lidem naživo vyříkat třicátníci, lidé lapení krizí středního věku, energické staré ženy a muži?

V té době už možná nebude žádný velký festival Hip Hop Kemp a lidé na prahu dospělosti se budou identifikovat s čímsi jiným. Hip hop tu zůstane jako generační vlna, zprvu pokládaná za cosi podřadného a pak vřazená do kulturní posloupnosti za Semafor a rockové styly. „Tyjo,“ říká při loučení Jehně, „o nás bude v Respektu? To nás otec možná začne konečně brát vážně.“