Příchod Velkého bratra
Bývaly doby, kdy nebylo obtížné poznat, zda se nalézáte ve svobodné zemi, nebo v diktatuře.
Zdravotníci nahlíželi do intimních záznamů nejmenované známé osoby.
Bývaly doby, kdy nebylo obtížné poznat, zda se nalézáte ve svobodné zemi, nebo v diktatuře. V policejním státě starého typu byli režimní slídilové všude, ať už osobně nebo prostřednictvím sítě donašečů, kteří pronikali na každé pracoviště, do každého společenství i rodiny. Zjistili si první poslední o vašich politických názorech, pokud jste byli tak neopatrní, že jste se s nimi na veřejnosti netajili, a také o vašich osobních slabůstkách. Co nezaslechli v kavárně nebo kantýně, to se dozvěděli z vašich zadržených dopisů nebo z telefonních odposlechů. Takto získané informace se pak skladovaly na milionech žloutnoucích stránek strojopisu nebo rukopisu; v očích diktátorů starého typu byl exkluzivní přístup k těmto svazkům přinejmenším tak mocným zastrašovacím prostředkem jako ta nejhorší mučírna. Teprve když režim padl, se svazky zničily nebo zpřístupnily, aby si lidé mohli přečíst, který z jejich známých byl donašeč.
Dnes se informace o tom, kde se kdo pohybuje, co nakupuje, jak se chová a jaký má osobní život, shromažďují, ukládají a sdílejí v rozsahu, o jakém se žádnému z tradičních diktátorů ani nesnilo. Ve většině případů na tom na první pohled není nic špatného. Vlády jednotlivých států tvrdí, že potřebují shromažďovat osobní údaje, aby zabránily teroristickým útokům nebo ochránily zdraví…
Předplaťte si Respekt a nepřicházejte o cenné informace.
Online přístup ke všem článkům a archivu