Léto s Káťou

Amerického autora skrývajícího se pod pseudonymem Trevanian znají čeští čtenáři z loni vydané knihy Shibumi (1977). Tento japonský termín má podle jejího hrdiny – přeborníka ve hře go, předního speleologa, elitního zabijáka a dokonalého milence Nicolase Hela – vyjadřovat umění být nenápadným a „vynikat neviditelně, bez přitahování pozornosti a msty tyranských mas“. Na podobném principu založil své publikační tajnůstkářství Trevanian, jemuž se svou pravou identitu podařilo skrývat až do konce 70. let.

Po jejím odhalení se univerzitní profesor Rod Whitaker po vzoru elitářského Hela odstěhoval na baskický venkov ve francouzském podhůří Pyrenejí a zasadil sem děj dalšího, v Evropě komerčně velmi úspěšného románu Léto s Káťou (1983). Ten se sice žánrově i dobovým zakotvením od Shibumi liší, ale autorův rukopis se dá neomylně poznat díky nemalému množství trefných bonmotů, jízlivých popisů postav a jiskřivých dialogů.

Chůze bez pokrývky hlavy

Příběh se odehrává poslední léto před první světovou válkou, v onom předělu „mezi devatenáctým a dvacátým stoletím, mezi Věkem noblesy a Érou výkonnosti“. A autor dává už svým stylem jednoznačně najevo, na jaké straně historické a literární barikády stojí. Ne náhodou se při vzpomínce na to, jak média v době jeho anonymity označila za autora jeho knížek paperbackového bestselleristu Roberta Ludluma, ostře ohradil: „Ani nevím, kdo to je. Z dvacátého století čtu Prousta, ale nic moc dalšího.“

Vypravěčem Léta s Káťou je mladičký doktor Jean-Marc Montjean. Přijíždí na praxi do Salles k venkovskému záletnému lékaři Hippolytu Grosovi. Zde v pokojném klidu neobyčejně krásného léta, které vzpomínající vypravěč později označuje za „helénský rozmach zoufalé bujarosti předcházející smrti civilizace“, píše mladý doktor v zastrčených kavárnách a ve stínu košatých stromů neumělé básně. Zároveň se pokouší čelit invektivám duchaplného doktora, honosícího se „zaslouženou pověstí nejošklivějšího muže v Gaskoňsku“, jehož obličej údajně „fascinoval nevázaností, s jakou příroda dokáže přijmout i trosku, a to vábilo pohled k jeho tváři, aby člověk vzápětí vždy rozpačitě uhnul očima“.

Montjeana záhy navždy změní setkání s emancipovanou Káťou. Dívkou z aristokratické rodiny Trévillů, která se do opuštěného sídla za vesnicí nastěhovala údajně kvůli blízkým lázním. Káťa se oproti pravidlům společenského bontonu bez rozpaků prohání po místních silničkách na kole či si bez tehdy nutné pokrývky hlavy rázuje po ulicích nepatřičným atletickým krokem. Také se vyzná v anatomii a v ještě ne příliš rozšířené psychoanalýze, jak Montjean s údivem zjistí. Brzy začne pravidelně docházet do starého domu, vést nezávazné vtipné rozhovory s Káťou v zahradním altánku a čelit podezřívavému dohledu Kátina dvojčete Paula.

Před Velkou válkou

Montjean se marně snaží čelit sarkastickým replikám mladého šlechtice, který mu dává najevo svou nadřazenost a nechává tak vzpomenout na zmíněného melancholického solitéra Hela ze Shibumi. „Jste vždycky tak nezdvořilý, Tréville?“ naběhne si doktor například na smeč. „Vždycky ne. Vy ze mne dostáváte to nejlepší.“ Zahálčivý Paul tráví většinu času mezi čtyřmi stěnami a vyjadřuje rázný odpor ke světu mimo ně, ačkoli má z minulosti nesporné zkušenosti v umění kickboxu, soutěžní střelby nebo hazardu.

Ve slovních přestřelkách s vypravěčem Paul, Káťa, ale koneckonců i doktor Gros hravě předčí i Miloše Zemana. Trevanian naplnil stránky své knihy dokonce takovým množstvím břitkých konverzací, že by zahanbil i Oscara Wildea. Rodinnou trojici doplňuje starý zmatkářský otec, vědec zavřený celé dny v knihovně, který věří, že Montjean je odborníkem na středověký mor, který postihl přilehlé baskické vesnice ve 14. století.

Mladý doktor se pomalu do Káti zamiluje a je osudově přitahován i ostatními neobyčejnými příslušníky záhadné rodiny. Zdá se ovšem, že ta je postižena jakýmsi rodovým prokletím. Kdo je duchem patnáctileté dívky, kterou Káťa vídává na zahradě? Proč museli Trévillovi tak narychlo odjet z Paříže? A proč Paul tak trvá na tom, že mladý doktor nesmí za žádnou cenu dát okouzlující dívce najevo své city?

Výsledek je podobně rozpolcený, ale přitom svůdný jako Kátina rozervaná osobnost. Trevanian skládá poctu literárním vzorům z doby před onou Velkou válkou, jejíž příchod visí v románu ve vzduchu. Chvílemi plyne jako nostalgická vzpomínka na časy, které se nikdy nevrátí. Potom překvapí scénami v intencích nejlepšího suchého britského humoru. Pak vystrčí drápy, jako bychom byli čtenáři gotického duchařského příběhu s tajemstvím z pera Henryho Jamese. A z vyústění je cítit vliv Edgara Alana Poea po seanci na pohovce u Sigmunda Freuda.

Z českých autorů připomíná Trevanian nejvíce eklektickou tvorbu Miloše Urbana. Jestli máme právě Urbanovu redaktorskému působení v nakladatelství Argo vděčit za to, že se na našem trhu objevil již druhý – téměř čtvrtstoletí starý – román spíše pozapomenutého autora, můžeme mu za to být vděčni. Přes hororový nádech se dvousetstránková novela čte lehce a rozmarně. Tento způsob Léta s Káťou nezdá se býti ani trochu nešťastným.

Trevanian: Léto s Káťou, přeložil Jiří Sedláček, Argo, 208 stran.