Básník Algernon Swinburne o něm řekl, že měl duši širší než celý svět. Britská encyklopedie ho přiřazuje k Livingstoneovi, Stanleymu, Bakerovi a Spekeovi, tedy k největším africkým objevitelům 19. století. „Žádný z nich však neměl jeho obrovskou zvídavost, erudici, jazykové schopnosti a především literární talent,“ zdůrazňuje Fawn Brodieová, autorka biografie o siru Richardu Burtonovi (1821–1890) Un diable d’homme (Ďábelský člověk). Její nové vydání ve Francii opět přitáhlo pozornost k polozapomenutému géniovi s přísnou tváří askety a démonickým pohledem.
Začalo to v hanbinci
„Jsem hrdý na to, že jsem spáchal všechny hříchy desatera,“ prohlásil o sobě ve stáří Burton. Věděl, o čem mluví. Jak Brodieová uvádí, unášel ženy, pašoval, kradl, ve rvačkách a šermířských soubojích poslal na onen svět několik protivníků. Upozornil na sebe už jako mladý poručík britské armády. V Indii roku 1845 dostal nezvyklý úkol. Vojáci Jejího Veličenstva usazení v Karáčí údajně začali houfně navštěvovat tamní nevěstince, specializující se na homosexuální služby. Lingvisticky nesmírně nadaný důstojník měl zjistit, co je na tom pravdy. Použil originální metodu, kterou v budoucnu často zopakuje: přetřel si kůži henou, oděl se jako Sindhan a vyrazil na průzkum.
Jeho zpráva podezření potvrdila a karáčské bordely z moci úřední vzaly zasvé. Britské puritánské velení však šokovala i samotná forma raportu, sepsaného bez příkras a v přesných detailech. Syrová a obnažená pravda se autorovi stala osudnou. Nakonec byl z armády propuštěn. Leč díky tomu svět nepřišel o výjimečného lingvistu, antropologa, sběratele, etnologa, překladatele, básníka, cestovatele, spisovatele, a především dobrodruha, jenž mimo jiné objevil jeden z pramenů Nilu a v převleku za Araba pronikl do tehdy nepřístupných posvátných muslimských měst Mekky, Mediny, Hararu a Chartúmu.
„Cesty formují člověka, nejenom když je mladý, ale v každém věku,“ cituje Brodieová z deníku muže, jenž projel celou Indii, Persii, většinu afrických zemí, Arábii, ale i Krym, Island, americké prérie, Paraguay a Brazílii. Svým způsobem mu toulavé boty dali do vínku rodiče. Prvních deset let jeho života se totiž rodina čtrnáctkrát stěhovala. Po Anglii a poté přes Francii až do italské Neapole.
Právě pod Vesuvem se naplno projevila jeho dobrodužná a současně zvídavá povaha. Ve městě sužovaném cholerou se převlékl za funebráka, aby se mohl zúčastnit sběru a pohřbívání obětí epidemie. Jako by tím byla předurčena jeho životní pouť, kdy pod různou identitou křižoval světem a mnohdy za cenu smrtelného nebezpečí poznával neznámé, odlišné.
„Když jsem stál s muslimy v Kaabě před jejich velebným černým kamenem, věděl jsem, že by mě roztrhali na kusy, kdyby nějak poznali, že za vzezřením egyptského obchodníka se skrývá Angličan. Byl jsem to já a současně to byl někdo jiný. Vzrušující zážitek.“ Není pak náhodou, že v jeho cestovním deníku jsou i tato slova: „Chci v sobě nalézt toho druhého, to vnitřní já, které se zjevuje a lze s ním komunikovat jen v extrémních podmínkách.“
Patnáct minut nestačí
Na niternou objevitelskou cestu vyrazil po studiích v Oxfordu. Živil se ve zmiňovaných službách armády, poté anglické diplomacie, rozvědky, jako spisovatel, orientalista. Díky vysoké inteligenci, pozorovacím i analytickým schopnostem, ale hlavně nadání naučit se během dvou tří měsíců plynně cizí řeč – mluvil čtyřiceti jazyky a kmenovými nářečími — dostával úkoly po celé britské koloniální říši.
Nebyl by to Burton, kdyby z každé takové cesty či pobytu nevytěžil i něco pro sebe. Ať už nový jazyk nebo zvyky, rituální tradice, náboženské představy, mytologické pověsti domorodců i obyčeje jejich sexuálních vztahů, úchylek a deviací. Paleta jeho zájmů byla vskutku široká a nevyhýbal se ani dobovou morálkou tabuizovaným tématům.
Což Brodieová dokládá citátem z jeho knihy Amanta Ranga or, the Hindu Art of Love: „Hinduistická žena přijímá Evropany s pohrdáním a přirovnává je ke kohoutům ze své vesnice. (…) Tisíce bělochů žily po dlouhá léta s Indkami, měly s nimi i děti, avšak ony je opravdu nikdy nemilovaly, neboť Evropané neznají erotické metody spojené s milostným aktem, jež představují jeden ze základů výchovy mladých Indů. Jde o umění ismac, jehož esencí je schopnost ovládnout se, což znamená zabránit svalové hypertenzi a zaměstnat ducha tak, aby bylo milování prodlouženo na co nejdelší možnou míru. Neboť indickou ženu nelze uspokojit během patnácti minut.“
Rasisti jste vy
Burton napsal desítky cestopisů, esejů, etnografických prací, jazykových učebnic a slovníků, antropologických studií. Nešlo o tenké příručky. Například proslulé Putování do Mekky čítá na devět set stran. Navíc byl i geniálním překladatelem. Do angličtiny převedl Kámasútru, dle autorky jeho životopisu však k jeho nejzáslužnějším činům patří dodnes nepřekonaný překlad literární legendy Orientu, sbírky pohádek Tisíc a jedna noc.
Muž, který měl podle Swinburnea bradu jako démon a čelo jako bůh, jenž na stará kolena snil o sepsání biografie Satana, se znalostmi, schopnostmi a odvahou hraničící se šílenstvím zjevně vymykal nejenom svým vrstevníkům. Předmluva životopisu ho přirovnává k poslednímu klasikovi renesance, v němž se snoubí všestranný duch učence, filozofa a conquistadora, Giordano Bruno, Paracelsus a Pizarro v jedné osobě.
Takoví jedinci obyčejně nemají na růžích ustláno. Převyšovat průměr a současně nezapadat do morálních norem, sociálních vazeb a tradic rodné společnosti se zjevně nevyplácí. Což svobodomyslnému Burtonovi jeho krajané dlouho dávali najevo. Na druhou stranu je ani on nešetřil a při každé příležitosti pranýřoval pokrytecké puritánství Britů a povýšenost vůči národům, které kolonizovali. Do Anglie, „jediné země, kde se nikdy necítil doma“, se však po každé ze svých cest pravidelně vracel, „aby mohl s potěšením pohoršit dobrou londýnskou společnost“.
Nenáviděli ho, obviňovali ze zločinů, vylhanosti a nevěrohodnosti jeho knih, ale i z perverzity, homosexuality. Když v jedné publikaci precizně popsal africké náboženské rituály jako kastraci, obřízku, vyříznutí poštěváčku, vyvolal tím v Londýně skandál a byl nařčen z rasismu. Odpověděl: „Rasisti jste vy, kteří nevidí nebo nechtějí vidět jinakost, kteří se nenaučí ani základ jazyka vykořisťovaných domorodců, neboť slepě věří v posvěcenou ,civilizační‘ misi bílé rasy.“
Podle nevšední biografie Fawn Brodieové se tento záhadný člověk po celý život záměrně zbavoval zátěže, kterou k nalezení a pochopení jinakosti v sobě představovala společnost, z níž vyšel. Odlišné zkušenosti a zvyky mu byly nástroji na cestě za oním niterným já, skrze něž toužil nahlédnout smysl existence.
O tomto nejzajímavějším a zajisté i nejsvízelnějším putování si rovněž psal intimní deníky, které připravoval k publikování. Osud však rozhodl jinak. Když zemřel, jeho anglická žena, s níž začal žít na sklonku života, stovky hustě popsaných stran spálila. Jak prohlásila, v zájmu záchrany jeho duše.
Fawn Brodie: Un diable d’homme, Phébus, 616 stran.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
