Růžové brýle a černí ptáci

Všeobecně sdílená představa vidí ekologické aktivisty a ochránce přírody jako černé ptáky, škarohlídy, kteří bez solidních vědomostí vyhlížejí katastrofu. Ve skutečnosti to bývají dobře informovaní lidé. Ne že by se zrovna nořili do výzkumných zpráv vědeckých ústavů a do odborných časopisů. Poznatky o stavu biosféry a odhady budoucího vývoje získávají na internetu. Ale díky diskusím s kritiky se už naučili obezřetnosti. Hledají data opatřená údaji o statistické spolehlivosti a prognózy doplněné čísly vyjadřujícími míru jejich (ne)jistoty.

I při použití těchto filtrů je takové čtení chmurná záležitost. Co z varovných informací ekologisté vyvozují pro svou práci a pro svůj život? Nepočítáme-li, že je přenášejí do svých časopisů, bulletinů a osvětových letáků, nevyvozují vlastně nic. Zdá se, že nepříznivé zprávy spíš vytěsňují. Většina z toho, co ekologičtí aktivisté a ochránci přírody dělají ve prospěch přírody, nebývá výsledkem obav z budoucího vývoje Země. Strach spíš demobilizuje. Byla by ostatně pošetilost domnívat se, že limity těžby u Jiřetína nebo kosení bělokarpatských luk zabrání planetárním kalamitám. Motivací k ochraně přírody bývá kulturní imperativ – solidarita se slabými a ohroženými, jindy zachování estetické hodnoty krajiny, případně záliba ve sdružování se sobě podobnými.

Ekologisté jsou mladí lidé na začátku životní dráhy. Jde-li o existenční planetární problémy, chovají prostou naději radostných bytostí, často rodičů malých dětí, že se vše nějak vyřeší. Jsou-li v diskusi obviněni, že jejich činnost není vzhledem ke světovým ohrožením dost logická, důsledná, dost rozšířená a efektivní, uchýlí se k víře v budoucí účinky environmentální výchovy.

Poněkud rozpačitě vyjádřenou nadějí z environmentální výchovy končívají i mnohé odborné přednášky o globálních problémech. To je ovšem pod úroveň prestižnějších vědců. Útěšné naděje nepotřebují, jdou na to jinak. Relativizují. Není proč se plašit. Biosféra se mění, ale to se měnila vždycky. Proč myslíte, že k horšímu – co to je „horší“?, vracejí biologové shovívavě otázku laickým naivám. Od aktivistů se distancují, a to právě s poukazem na jejich zálibu v katastrofických výhledech.

Ekologisté i vědci se pohledem na budoucí vývoj neliší od méně informovaných lidí. Růžové brýle vlastní všichni. Podle antropologa Bernharda Verbeeka jsme je zdědili po svých prapředcích. V evoluci byli zvýhodněni jedinci, kteří ignorovali rizika a volili nejisté strategie chování. Na rozdíl od přikrčených opatrníčků se stali hybateli pokroku. Verbeek upozorňuje, že na určitém stupni technologického vývoje se situace obrátila: růžové brýle a riskantní strategie mohou pro nás být zhoubné.

Černých ptáků, kteří nacházejí odvahu pocítit a vyjádřit obavu z vývoje na planetě, není mnoho. Když si je prohlédneme pozorněji, častěji než ekologisty najdeme teology. Že by to bylo tím, že jsou mezi vědci jediní, na něž se nevztahuje intelektuální povinnost krčit postmoderně rameny? Ale stejně je to překvapivé. O křesťanství se totiž říká, že je k ekologickým problémům vlažné. A pomyslíme-li nadto, že naděje patří k základům křesťanské víry, zní její eroze z úst křesťanských teologů zvlášť znepokojivě:

Kardinál Joseph Ratzinger, nynější Benedikt XVI., v rozhovoru s Peterem Seewaldem říká: „Zdá se mi, že právě člověk je zřejmou hrozbou, která přírodu zbaví životního dechu.“

Romano Guardini už v padesátých letech minulého století psal kriticky o „uspávající představě sebejisté a bezstarostné kultury, jejímž úkolem je zabezpečit pohodlí člověka“. „Vidíme, jak nedostatečně je dnešní lidstvo připraveno spravovat dědictví dosud nabyté moci. Kdykoliv může nastat situace, které nebude umět čelit.“

Autorka je socioložka.

Příští týden píše Jiří Suk.