Záhada a tajemství Jaroslava Foglara

Zapletalova vášnivá obhajoba Jaroslava Foglara.

Pustit se do psaní knihy o Jaroslavu Foglarovi vyžaduje velkou odvahu. Zdá se, že všechno už bylo řečeno. A současně všichni od nové studie o legendami opředeném spisovateli očekávají, že konečně přinese nějaké skandální odhalení. Nikdo přece nemůže být tak dokonalý jako Foglarův obraz, v němž všichni vidí jeho bezchybné hrdiny. Pojďme se tedy podívat, jak dopadlo putování Miloše Zapletala v nedávno vydané knize Záhady a tajemství Jaroslava Foglara.

Kde to začalo

Na knize je znát (v dobrém i špatném slova smyslu), že Zapletal je stejně jako kdysi Jaroslav Foglar skaut a že se se spisovatelem osobně znal. Lze ji každopádně doporučit všem, kdo příběh muže, který uhranul několik generací, neznají – a zároveň je alespoň trochu zajímá.

Je zde možné nalézt přehledně popsané kapitoly Foglarova života: jak vypadal skautský život v první polovině 20. století, jak vznikaly jednotlivé spisovatelovy knihy nebo jakým nástrahám byli vystaveni skauti v době protektorátu a rudé totality. Kdo četl Foglarovy vzpomínkové knihy Život v poklusu, které vyšly na začátku devadesátých let, uvítá pro změnu zejména pasáže, které jdou nad rámec známých faktů. Zaujmout mohou například podrobnější zmínky i citáty z oddílových kronik, které Foglar psal a z nichž čerpal příběhy pro své knihy.

Cenné jsou i uvedené příklady možných knižních inspirací. Třeba v Hoších od Bobří řeky našel Miloš Zapletal ozvěny Dvou divochů od amerického spisovatele E. T. Setona, příběh Chlapec na moři od Jacka Londona by zase mohl být předobrazem pro Záhadu hlavolamu. Uvedené úryvky působí velmi přesvědčivě a třeba u Dvou divochů je to překvapivé „odhalení“, jež mnoha čtenářům obou děl zcela jistě uniklo.

K přemýšlení vedou i kritičtější pasáže o schematičnosti některých Foglarových knih, zejména pak proslulá idealizace jejich hlavních hrdinů. Každý, kdo se někdy ocitl ve skautském oddíle, si nepochybně mnohokrát lámal hlavu nad tím, proč všichni okolo něj nejsou ani zdaleka tak úžasní jako Jirka z knihy Pod junáckou vlajkou nebo Pavel z Hochů od Bobří řeky. Zapletal na citátech ze spisovatelova deníku připomíná, že ideál, který Foglar vybudoval, nesplňoval koneckonců ani jeho vlastní skautský oddíl. „Hoši jsou většinou figurky, ale prostředí je hodně podobné. Přál bych si, aby to tak jednou skutečně v oddíle vypadalo. Splní se mi to?“ napsal si Foglarův kolega z oddílu V. Trejbal.

Idealizace hrdinů je naprosto běžná věc, ale Foglarův dar popisovat realitu chlapeckého života způsoboval, že se zdálo samozřejmé, že lze dosáhnout i tohoto ideálu. Tenhle detail vedl nejednoho čtenáře k pocitu marnosti a posléze i k opuštění cesty, ke které ho Foglar vybízel.

Spisovatelův „dar“ ale zároveň mnoha lidem změnil život. Sázka na to, že nabídne dětem dobrodružné příběhy, které se neodehrávají na Divokém západě, ale v Čechách a jež jsou navíc prodchnuté moralitou, vyšla stoprocentně.

Samotný Jaroslav Foglar určitě ideální nebyl. Jak dokazuje i kniha Miloše Zapletala, až příliš se ponořil do svého vysněného světa. I proto jako by pořádně nevnímal válečné události ani rudou totalitu. Pomohl vychovat řadu skautů, kteří se přidali do odboje, ale on sám jen dál pořádal tábory a oddílové schůzky.

Doba ho přesto několikrát doběhla. StB od začátku sledovala, jestli ve svém oddíle (po roce 1948 směl být jen „turistický“) nešíří skauting. Pak estébáky napadlo, jestli by nemohl i donášet. Zapletal píše o tom, že se v padesátých letech Foglar nechal přesvědčit estébáky k podpisu, ale zároveň dodává, že tento závazek nikomu neuškodil, protože spisovatel všechny jen chválil: „Byl slušný, nepoužíval hrubých slov, ve škole se dobře učil,“ napsal třeba do vyžádaného hlášení o svém bývalém kolegovi z oddílu Jiřím Dvořákovi. StB každopádně spolupráci po půl roce ukončila – Foglar prostě žil v jiném světě.

Boj s kritiky

Pokud chceme být spravedliví, musíme Miloši Zapletalovi přece jen něco vytknout. Ve své výborné knize vyrazil do až příliš zbytečného boje s hledači temných míst ve Foglarově životě a odpůrci jeho přístupu k životu. Je sice sympatické, když autor od začátku přiznává, že čtenář drží v ruce jednoznačnou Foglarovu obhajobu; je ale škoda, když obhajoba trochu přehluší příběh, který je zajímavý a přitažlivý sám o sobě. Kniha je až příliš prošpikována větami, které jen dokola lamentují nad nepochopením Foglara.

Věty o kriticích, že „zachází ve svých nehorázných tvrzeních daleko“ (str. 94), nebo „je to opravdu tak málo, že mohou kritici Foglarovy knihy stále tupit a zatracovat“ (str. 181), dále třeba „někteří novináři ve snaze přijít se senzačním námětem naházeli na něho dost bláta“ (str. 273) nebo „kritici považují Foglarovu stínadelskou trilogii často za pouhé čtivo, které nemá žádnou hodnotu“ (str. 51), jsou ubíjející. V ukázkách by se dalo pokračovat hodně dlouho a tento fakt čtenáře i při nejlepší vůli nakonec omrzí.

Co je ale důležitější – ta obrana je zcela zbytečná. Především proto, že přichází v době, kdy je Jaroslav Foglar nikým neohrožovaná osobnost.

Se zřetelem na osudy lidí, kteří seděli patnáct a více let v komunistických kriminálech, nelze přijmout jako silný zásah, že Foglarovi hrozilo zavření oddílu, v tisku nadávali jeho knihám a on je potom nesměl vydávat. Přesto není třeba ho hájit. Jeho poutavému životu nejvíc poslouží chladné vyprávění. Miloš Zapletal kromě komunistických recenzí (v knize pečlivě a zajímavě uspořádaných) cituje i kritické články z porevoluční éry, konkrétně z pera Stanislava Komárka a Jana Jandourka. Velice mu vadí, že jeden označil Foglara za téměř duchovního otce Hitlerjugend a druhý za duchovního otce komunistické propagandy.

Místo rozčilování a naříkání nad nepochopením oblíbeného génia by byl mnohem zajímavější pokus pochopit, proč oba tito schopní a inteligentní autoři volí tak problematická slova. U autorů z dob totality motivy známe: útočili na člověka, který psal o škodlivém skautingu. U současných autorů jsou pohnutky méně čitelné – a o to zajímavější. A ještě jedna věc k tomuto tématu: v knize to působí, jako kdyby o Foglarovi podobně smýšlela většina českých publicistů. Přitom pravdou je pravý opak.

Neprozrazená tajemství

Přes všechny možné výhrady je před námi pozoruhodná kniha. Text doprovázejí dobře zvolené fotografie či reprinty kronik a dalších dobových dokumentů. Pokud někdo čeká skandální odhalení či prozrazení tajemství o původu Rychlých šípů a Stínadel, bude zklamán. Nějaké tajemství na něj ale přece jen čeká.

Miloš Zapletal: Záhada a tajemství Jaroslava Foglara, Knižní klub, 288 stran.