Merde! Rok v Paříži

Clark našel pochopení pro měsíční dovolenou.

„Rád bych chtěl poděkovat francouzské vládě za to, že zavedla 35hodinový pracovní týden a tím mi umožnila zabývat se v pátek odpoledne mnohem zajímavějšími záležitostmi, než je práce. Merci!“ To prohlašuje na přebalu své knihy Merde! Rok v Paříži britský novinář a spisovatel Stephen Clark. Díky takto nabytému volnému času totiž napsal bestseller o francouzském způsobu života.

Původně počítal, že dílo vydá v nákladu 200 výtisků, jež bude rozdávat kamarádům. V zemi galské však není jednoduchá ani smrt, natož život, jak trefně prohodil esejista Emil Michel Cioran. Kniha se stala literární událostí a Clark byl loni na podzim pozván do diskusního pořadu televize TV 5. Všichni přítomní mu blahořečili, skládali komplimenty, aby se nakonec jako jeden muž shodli, že Francii vůbec nezná a její obyvatele nepochopil. Navíc, jak je v této zemi zvykem, spisovatele víceméně nepustili ke slovu. Když své debatní partnery mohl konečně požádat, aby mu tedy vysvětlili, jaká Francie opravdu je, začali se mezi sebou hádat. Před pobaveným pohledem Angličana.

Už zase stávkují?

V Clarkově knize nejde o nic jiného, než se právě dobře pobavit na účet věčně nespokojených, rozhádaných a zároveň nonšalantně velkorysých Francouzů, lépe řečeno Pařížanů. Autor nenabízí nějakou historicko-sociologickou analýzu vývoje francouzské společnosti či kritický náhled na její současnost. Formou krátkých zápisků nastavuje zrcadlo zhýčkaným obyvatelům metropole, jakož i kvůli prkotinám běsnícím sedlákům či státním zaměstnancům, kteří s urputností sobě vlastní pravidelně zasypávají příjezdy k vládním palácům hromadami hnoje.

„Rok nezačíná v lednu. To ví každý Francouz i Francouzka. Že rok začíná lednem, to si myslí jen přihlouplí lidé, kteří mluví anglicky. Ve skutečnosti rok začíná první zářijové pondělí. Tehdy se totiž Pařížané vracejí do kanceláří po měsíc dlouhé dovolené, takže mohou začít přemýšlet, kam pojedou o volnu v listopadu.“ Těmito slovy odstartuje své vyprávění Clarkův fiktivní britský hrdina Paul West, kterého prosperující francouzská firma VianDiffusion najala k vytvoření řetězce typicky anglických čajoven.

Čtenář s mladým manažerem po dobu devíti měsíců pomalu proniká do zvyků, rituálů, záhad, laskavostí i bizarností života v Paříži: „Každoročně skončí šest set padesát Pařížanů v nemocnici poté, co udělají kotrmelec na jedné položce z oněch patnácti tun hovínek, která tu po ulicích vyklopí zdejších dvě stě tisíc psů.“ Poznává i mentalitu národa, jenž „dokáže žertovat o všem možném, jenom ne o jídle“, které představuje alfu i omegu francouzského bytí.

Opona se však zvedá i nad Paříží a malebným, i když rázovitým venkovem. Proč třeba nosí francouzští myslivci oranžové vesty? „Protože střílejí jeden druhého,“ vysvětlila Westovi Alexa. „Ví se, že střílejí po všem, co se hýbe. Po kočkách, psech, lidech na procházce – a taky po jiných myslivcích. (…) Kromě toho je pak lehčí je najít, když v lese upadnou z opilosti do bezvědomí.“

Mladý hrdina potřebuje pobytovou kartu, shání byt, chodí na nákupy či nutí galské kolegy k větší pracovní výkonnosti. Tím se víc a víc noří do tenat francouzské administrativy, byrokracie a bordelářství. Vehementně se také ohlíží po ženách. Za devět měsíců zkrátka zažije v Paříži hromadu dramatických, komických i milostných událostí, jež navršeny na sebe by výškou překonaly i pověstnou Eiffelovu věž.

Mezihry mezi víkendy

Francouzský způsob života Westa nejenom fascinuje, rozveseluje či rozhněvává, ale také nezadržitelně vtahuje do onoho pověstného umění žít: sebevětší problém lze přece vyřešit pokrčením ramen a člověk se pak může s chutí oddat gastronomické či vinařské specialitě nebo si ulevit substantivem „merde“ a vzápětí koketovat s pohlednou úřednicí.

Zpočátku strohý, odměřený a pracovitý Angličan, který se mezi Francouzi pohybuje jako slon v porcelánu, tak pomalu roztává, slevuje ze svých zásad i obyčejů, přizpůsobuje se životu, jenž mu připadal nepochopitelný. „Zjistil jsem, že přístupu Pařížanů k práci už rozumím mnohem lépe. Z pracovního týdne se proto stala mírně iritující mezihra mezi víkendy.“

Jinými slovy, z britského pohledu podivné až exotické Francouze vypravěč přijímá i s jejich zlozvyky, pokrytectvím, schopností naparovat se, předvádět světu svoji výjimečnost, neboť jeho finančně dobře zajištěný pobyt v Paříži není jen příjemný, ale především dobrodružný. Každým okamžikem tak objevuje něco nového pro sebe i čtenáře.

Clarkova kniha není jen o Francouzích, ale i o Angličanech. Jeho hrdina často odvěké rivaly srovnává. Konfrontuje se tu pestrý koktejl emocí, gest, prchlivostí, neboli stav permanentní revoluce, s britskou chladnokrevností, sebeovládáním, pragmatickým viděním světa. To vše formou uvolněného, humorně laděného vyprávění, jež se vyhýbá křiklavým problémům bohatých západních států, jakými jsou nezaměstnanost, imigrace, tragédie předměstských ghett, rasismus či terorismus.

Zkrátka ideální čtení na léto. Vadí jediné: spisovatelova umanutost sexem, jímž je jeho rok v Paříži prošpikován jako krvavý rostbíf česnekem. Ovšem s nestejně uspokojujícím výsledkem.

Stephen Clarke: Merde! Rok v Paříži, přeložil Richard Podaný, Albatros, 265 stran.