Alena Heitlingerová: Ve stínu holocaustu a komunismu – čeští a slovenští židé po roce 1945, přeložili Dagmar a Petr Lieblovi, G plus G, 276 stran
O první pokus podrobně zmapovat postavení židovské menšiny v poválečném Československu se zasloužila sedmapadesátiletá profesorka sociologie na Trent University v kanadském Ontariu. „Čeští a slovenští židé druhé generace nebyli pro emigraci pouze predisponováni, ale i lépe připraveni než jejich nežidovské protějšky. Například jedno z témat vzniklých v pražské fokusované skupině bylo poměrně vysoké procento lékařů mezi českými a slovenskými židy. Podle názoru účastníků tlačili židovští rodiče v Československu často na své děti, aby si zvolily medicínu jako povolání ne snad z touhy zbohatnout, ale z (poněkud mylného) předpokladu, že profesionální medicína nabízí ‚uplatnění‘ kdekoli na světě,“ píše Heitlingerová v pasáži věnované emigraci po srpnu 1968, kterou sama absolvovala.
Jitka Hlaváčková: Bohumil Krčil, Torst, 118 stran
„Krčilova tvorba, zachycující originálním způsobem životy jedinců žijících na okraji společnosti, se od počátku vyznačovala silným sociálním akcentem a mimořádnou schopností empatie. Podobně jako jeho slavnější kolegové a přátelé se srovnatelnými životními osudy Josef Koudelka a Antonín Kratochvíl také on dokázal bezděčně využít svého postavení vyhnance, člověka bez domova, jež mu ve spojení s vrozenou otevřeností, tolerancí a přátelskou povahou otevíralo dveře do lidských obydlí napříč kontinenty, nehledě na národnost či vyznání,“ tvrdí o „Bobovi“ Krčilovi (1952–1992) Jitka Hlaváčková v první monografii tohoto pozapomenutého fotografa. Důkazem jeho definitivního znovuobjevení není jen tato publikace, ale i retrospektiva, která probíhá právě v těchto dnech v Galerii hl. města Prahy.
Emanuel Mandler: Poslední Branibor a jiné příběhy, Agite / Fra, 176 stran
Výběr z Mandlerových próz z první půle šedesátých let. Ve své době byl autor označován za módního kafkovského epigona, což v knize vysvětluje takto: „Hledal jsem tehdy způsob, jak vyjádřit a popsat zvetšelou totalitní strukturu i pocity bezmocného lidského jedince vydaného všanc jejím mechanismům. Zdálo se mi, že nejúčinněji toho lze dosáhnout s pomocí kafkovské stylizace.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
