Návrat

Schlinkův Odysseus na cestě východním Německem.

Původně „západoněmecký“ spisovatel Bernhard Schlink (1944) vystudoval práva a justici se věnoval i při psaní – po pádu Honeckerova režimu spolupracoval na návrhu ústavy demokratické NDR. V roce 1995 napsal jeden z nejvýznamnějších románů na téma německá vina za zločiny druhé světové války s názvem Předčítač. Jedinečný milostný příběh se šokující pointou byl neobvykle sevřený. Zato jeho poslední román Návrat, nyní přeložený do češtiny, se rozbíhá do velké šířky, využívá různé postupy od vyprávění, korespondence přes citace až po úryvky z fiktivní „lehké literatury“ a klene se od časů druhé světové války až po současnost.

Na paralele s Homérovou Odysseou tu autor rozvíjí příběh návratu současného německého právníka ke kořenům jeho původu, početí a zrodu. Postupně, nejednou přímo detektivním způsobem pátrá hrdina Návratu po své minulosti a zejména po svém otci.

Tomu se po válce podařilo dobrodružně utéct ze sovětského gulagu, protlouct se do Německa a vrátit se z války k rodině. Aby ho doma čekalo ještě krutější překvapení, než jakého se dočkal Odysseus. Ale u něj to nebyl konec, jen začátek příběhu, jakých se po druhé světové válce – a vlastně po každé válce – odehrály tisíce. A nad všemi se historicky klene právě Odyssea, „prvotní příběh o navrátilcích“.

Schlink si potrpí na paralely. Pád berlínské zdi je pro něj jen jinou variantou pádu Bastily a reakce Němců i Francouzů se podle něj prakticky neodlišují. Neboť „když se 14. července zaútočí na Bastilu, a proto se nepracuje, musí se 15. července dohonit, co se v obuvnické nebo krejčovské dílně už nestačilo opravit. Na druhý den ráno je před gilotinou zase tlačenice. Jenže co se dá dělat celý den v dobyté Bastile? Co se dá dělat, když se zprůchodní zeď?“

Pokud šlo o berlínskou zeď, dalo se nakupovat. „Ossis“ se vrhli útokem na západoberlínské obchodní domy. Ale jak tomu bylo na východní straně? Po popisu nákupní apokalypsy líčí Schlink očima svého alter ega první dojem z návštěvy světa „za zdí“ takto: „Na druhý den jsem chodil po východním Berlíně hodně hodin, nejen po centru, ale po sídlištích. Cesty s dírami, chodníky, které byly pokryté betonovými záplatami, ploty z vybledlého páchnoucího dřeva, fasády, ze kterých opadávala omítka a objevovaly se červené cihly – nejdřív jsem žasl, že mě ten rozpad tak intimně dojímá. Potom jsem pochopil, že jsem se vlastně procházel po ulicích své minulosti, po ulicích rodného města 40. a začátku 50. let, byly to ulice mého dětství. Zkusil jsem to, a podařilo se. Tak jako v dětství jsem práchnivou laťku na plotě roztrhl rukou.“

Umění neříci nic

Vzápětí Schlinkův hrdina uvažuje o dvou polovičkách Německa. „Východní polovina je částí mého duchovního světa stejně jako ta západní a já se v ní chci pohybovat, chci v ní také bydlet, milovat a žít. Odysseus mohl dát po návratu pozabíjet nápadníky a oběsit děvčata, která si to s nimi rozdávala, jen protože nezůstal. Odebral se dál na cestu. Pokud ale chceme zůstat, musíme spolu žít, ne jeden s druhým účtovat.“

Právník se po pádu zdi stane učitelem na Humboldtově univerzitě ve východní části Berlína. Zde se stává svědkem do té doby nepoznaného úkazu, když promluví jeden z jeho kolegů uměnovědců: „Hovořit začal někdo, koho jsem neznal. Nejdřív jsem ho poslouchal zaraženě, ale pak jsem byl fascinovaný. Hovořil, ale nic neřekl. Jeho projev měl strukturu, věty měly hlavu a patu a zapadaly do sebe, citáty z Marxe a Lenina byly půvabné, a co předkládal k zamyšlení, znělo, jako by mělo nějakou podstatu. Ale nevyplynula z toho ani jedna teze, ani jedna myšlenka, ani afirmativní, ani kritická. Vyhýbal se jakémukoli konstatování, každému výroku, za který by později mohl nést kritiku nebo by musel vystoupit se sebekritikou. Byl to způsob projevu, který byl poplatný svým vlastním komplikovaným zákonitostem a často mohl dopadnout jen trapně a žalostně, jenže tady byl povýšený na umění. Pokud se rozplyne spolu se světem, ve kterém tohle umění vzniklo, neuroním pro něj ani slzu. Ale i tak mi bylo líto, že umění může umírat takovýmto způsobem.“

A tak se náš hrdina jen nechá unášet cizím vysokoškolským světem, který už zanedlouho nebude existovat: „S potěšením jsem nabíral dojmy, nikoho jsem neodsuzoval, nikoho neomilostňoval, užíval jsem si tu atmosféru cizoty a zániku.“

Příběh novodobého Odyssea kulminuje na politologické katedře Columbijské univerzity v New Yorku, kde najde svého „znovuzrozeného“ fašistického otce. „Znovuzrozeného“ do ještě nebezpečnější démonické podoby „intelektuálního fašisty“. Poté se Odysseus vrací do Německa, aby zde spočinul v náručí své Penelopy. Žádné nápadníky, které by musel ztrestat, doma nenajde. A ve svém srdci si uchovává obraz otce, který se v ničem nepodobá cynickému démonovi z Columbijské univerzity.

Je to happy end? Sotva. Po 11. září 2001 zformuluje Odysseův otec teorii terorismu a stane se mediální celebritou…

Autor je režisér a dramaturg Slovenského národního divadla.

Bernhard Schlink: Návrat, přeložila Lucy Topolská, Prostor, 228 stran.